MYSLIVOST – ZAJÍC
Zajíc polní (lat. lepus europaeus) patří do řádu zajíců, čeledi zajícovitých. Jeho srst (vlna) je hnědě až hnědošedě zbarvená, dlouhé uši (slechy) jsou na vnějšku zakončeny černými špičkami. Dlouhé slechy znamenají dobrý sluch, velké oči (světla) prozrazují živočicha s významnou noční aktivitou. Zajíc má také dobrý čich a hmatové vousky, které mu pomáhají při bezpečném pohybu po vyšlapaných pěšinkách zvaných ochozy. Přední běhy má pětiprsté, zadní pak čtyřprsté, značně delší a silnější než přední. Zajíc je typický běžec. Jeho jedinou záchranou před množstvím nepřátel je, kromě ochranného zbarvení, právě rychlý běh. Při něm zajíc kličkuje, mění směr a odskakuje do stran. Někdy se však raději přikrčí v loži a snaží se splynout s okolím. Při přiblížení pak vidíme zalehlého zajíce s otevřenými světly, což zavdalo příčinu k domněnce, že tak i spí. Jde však o omyl. Citlivé smysly ho včas varují před blížícím se nebezpečím a tak se ve spánku nenechá překvapit.
Průměrná hmotnost zajíce je 3,5 kg. Jako potrava mu slouží především měkké traviny, plevele a hlízy, pupeny a výhony keřů a dřevin, kůra mladých stromů, jetel, vojtěška, také mrkev a řepa, kterou ovšem na poli nevyhrabává. Pro dobré zpracování potravy je u zajíce mohutně vyvinuto slepé střevo a část tlustého střeva (tračník).
Zajíci mají velkou rozmnožovací schopnost. Období páření (honcování) trvá od ledna až do léta. Během této doby klade samice 3x až 4x mláďata. Březost trvá cca 42 dnů. Zvláštností zajíců je možnost opětovného oplození během březosti, takzvaná superfetace (dvojbřezost). V jednom vrhu je 2 až 5 mláďat, která jsou již od narození osrstěna a vidí. Zaječka je klade na holou zem, někdy do suché trávy nebo křovin. Není s nimi stále, přichází k nim jen, aby je nakojila a tak je také chrání před pozorností predátorů. Po týdnu již mláďata ochutnávají rostliny a po třech až čtyřech týdnech jsou schopna samostatného života.
Zajíc je naší původní zvěří a je rozšířen po celém území, kromě vysokohorských oblastí. O této zvěři se zmiňují již autoři ze starověkého Řecka, kdy popisují způsoby lovu zajíců pomocí tenat (sítí) a psů, především chrtů. Také v našich zemích, hlavně v polních honitbách, byli zajíci loveni již od středověku. Používala se tenata, luky, samostříly a později pušky, lovečtí psi a také dravci, nejčastěji orli a jestřábi. Zvláštností je, že již v roce 1673 na panství rodu Schwarzenbergů byla zřízena velká obora pro zajíce, dobře chráněná před šelmami.
Zajíc byl naší nejproduktivnější zvěří. Jarní kmenové stavy v letech 1948 až 1958 se pohybovaly mezi 500 – 600 tisíci a od roku 1960 nastávalo pravidelné každoroční zvyšování stavů. V roce 1968 byl poprvé dosažen stav přes milion kusů, který s mírnými odchylkami trval až do roku 1977. Od toho roku stavy hrozivě klesají a například v roce 1998 byl stav podle jarního sčítání jen 350 tisíc zajíců. Toto prudké snížení stavů v posledních cca 30 letech bylo způsobeno především velkoplošným a chemizovaným zemědělstvím, které zásadním způsobem změnilo životní podmínky nejen zajíce, ale například i pernaté zvěře. Zemědělské stroje s vysokými pojezdovými rychlostmi a širokým záběrem nedávají při jarních pracích mladé zaječí zvěři žádnou šanci na přežití. Stejně tak i diskové sekačky při kosení pícnin. Samostatnou kapitolou jsou chemické postřiky rostlin v průběhu celého vegetačního období. Značný vliv na úhyn zajíců má také stále více se rozvíjející motorismus. Nejvíce přejetých zajíců bývá ke konci zimy, kdy olizují na krajnicích silnic splavenou posypovou sůl a pak také při silných letních deštích, kdy unikají z promoklé vegetace na rychle osychající silnici. Určitý vliv na stavy zajíců měl též nezodpovědný odlov v době, kdy již byl zaznamenán jejich značný pokles.
Co lze udělat pro zlepšení současného nepříznivého stavu? V místech, kde jsou příznivé podmínky, zajíce nelovit, případně jen odchytem a odchycenou zvěř vypouštět do ostatních honiteb k zazvěření. Probíhají sice pokusy o umělý odchov zajíce, ovšem zatím bez většího úspěchu. V době zimního strádání je třeba předkládat zajícům kvalitní krmivo, především seno. Do budoucna se již musíme smířit s nižšími stavy zajíce, ale můžeme doufat, že nastanou změny v zemědělské výrobě více zaměřené na ekologii. Tyto změny, spolu s přirozenou vitalitou zajíce, mohou pomoci tuto zvěř v naší přírodě zachovat.
FOTOGRAFIE K ČLÁNKU NALEZNETE ZDE.
Pavel Sobotka
Větrušice
