Králík divoký
Králík divoký (Oryctolagus cuniculus) se liší od zajíce menším a zavalitějším tělem, zakulacenou hlavou, kratšími běhy a slechy, které nemají na koncích černé skvrny, a zabarvením srsti, která je šedá. Králík váží v průměru 1,5 kg. Přesto si králíka a zajíce mnoho lidí plete. Rozdíl mezi délkou předních a zadních běhů není u králíka tak značný jako u zajíce, zato divoký králík má přední běhy proti zajíci poměrně silnější, protože jimi hrabe své nory. Na rozdíl od zajíce, který je samotářský, žije divoký králík společensky, často v početných koloniích. Přes den se skrývá v norách a na pastvu vychází večer za šera a v noci. Živí se rostlinnou potravou, kterou najde v okolí své nory. Od nory se příliš nevzdaluje, protože není schopen dlouhého běhu.
Honcování králíků probíhá od února až března do října a králice je březí asi 30 dní. Až pětkrát za rok je schopna vrhnout 4-8 králíčat, která jsou holá a nevidomá. Králice je vrhá ve zvláštní noře, kterou vystýlá suchou travou a vlastní srstí (vlnou). Králíčata dospívají po 5 až 8 měsících, takže mláďata z časných vrhů jsou schopna ještě v roce svého narození mít také mláďata. Z toho je vidět značná rozmnožovací schopnost divokého králíka. Bohužel v přírodě se můžeme přesvědčit o tom, že populace divokých králíků spíše mizí.
Kromě klimatických příčin je to způsobeno hlavně opakovanými atakami myxomatózy. Tato virová choroba, původně snad z Jižní Ameriky, byla úmyslně aplikována proti přemnoženým králíkům v Austrálii, odkud se přes Francii dostala do celé Evropy. U nás se tato dříve neznámá choroba poprvé objevila v roce 1954, bleskem zdecimovala stavy divokých králíků a následně napadla i domácí chovy. Později byla sice vyvinuta účinná vakcína, ta se však dá použít pouze u králíka domácího, u divokého můžeme spoléhat jen na získanou imunitu po prodělané nemoci. Zdali si tímto způsobem příroda pomůže a zda vzniknou kmeny králíků odolné vůči myxomatóze, můžeme jen doufat.
Králík není naší původní zvěří, ale je prvním lovným zvířetem uměle zavedeným do naší přírody. Pochází ze Španělska a severní Afriky a do Čech se dostal v době kolonizace v druhé polovině 12. a ve 13. století. V té době panovníci poskytovali obdělávanou i neobdělávanou půdu cizím přistěhovalcům, mezi kterými byly též duchovní řeholní řády, které zakládaly na věnovaném území své kláštery. Členové těchto řádů si ze svých, hlavně německých a rakouských klášterů přinášeli zemědělské nářadí, osivo, sazenice vinné révy a také domácí zvířata. Mezi nimi byl i zdomácnělý králík, který dříve či později utekl z chovu a dostal se tak do volné přírody. Kdy se z divokého králíka stala lovná zvěř, se přesně neví, ale je jisté, že králík byl záhy loven jak venkovským lidem, tak šlechtou. K lovu byly používány sítě, kuše, ale také fretky, jezevčíci či jestřábi. V některých jihočeských honitbách byli králíci uměle vysazováni ať již do stávajících bažantnic, nebo do volné přírody, jako např. v Hluboké, Lomnici nad Lužnicí, Frahelži či na ostrov uprostřed rybníka Bezdrev (Králičí ostrov).
Závěrem si lze jen přát, aby došlo k vzestupu populace divokých králíků a my se s nimi mohli v naší přírodě setkávat i v budoucnosti.
Pavel Sobotka, Větrušice
FOTOGRAFIE VELKÉ ZDE.
Větrušice
