Houska

 Správa hradu Houska, 277 36 Lobeč
Tel. 728 351 101, 487 876 195.

   Původní gotický hrad byl vystavěn na královském území ve 13. století. Zakladatelem mohl být Přemysl Otakar II. (nebo jeho otec král Václav I.), ale poprvé je Houska písemně zmiňována až roku 1316 v držení Hynka z Dubé. Hrad se nalézá jižně od České Lípy, v nádherné krajině mezi hrady Kokořínem a Bezdězem. Stojí na hranolovitém sloupci pískovce, jehož stěny spadají na třech stranách takřka svisle dolů a byly pro sídlo znamenitou obranou. Poprvé byla Houska přestavována na konci 16. století na renesanční zámek, roku 1658 přišla o čtverhrannou věž a při poslední přestavbě roku 1823 byly sníženy střechy.
   Na hradě se vystřídalo mnoho rodů, například Berkové z Dubé, Smiřičtí ze Smiřic, rod Hrzáňů z Harasova, hrabata ze Spauru nebo rod Kouniců.
   Nejzajímavějšími interiéry na Housce jsou kaple a tzv. zelená komnata. Oba prostory si zachovaly gotický ráz a jsou vyzdobeny nástěnnými malbami. Strop zelené komnaty má gotickou žebrovou klenbu, na stěnách jsou malby z doby kolem roku 1520. Kaple byla kolem roku 1330 ozdobena freskami, které byly objeveny o šest století později v průběhu rekonstrukce hradu. Dále je zde např. lovecký salón (daňčí trofeje), rytířský sál, nově zrekonstruovaná jídelna a taneční sál.
   Prohlídky 10.00 - 17.00. Duben SO-NE, květen ST-NE, červen, červenec, srpen ÚT-NE, září ST-NE, říjen SO-NE. Červen až srpen noční prohlídky od 21.00. Občerstvení na nádvoří hradu. Hrad je zpřístupněn veřejnosti teprve od roku 1999.

Telefon: +420 315 693321, +420 606 406308 kastelán: +420 487 876195, +420 728 351101

Otevřeno: IV., X. : So, Ne, sv. 10-17;V., IX. St - Ne 10-17;VI. - VIII. Út-Ne 10-17 + noční prohlídky So ve 21 h; v ostatních termínech možná telefonická dohoda s kastelánem

Vstupné: dospělí 50,- Kč, děti 30,- Kč, rodinné vstupné (2+2) 140,- Kč
wwww: http://www.volny.cz/hrad-houska/
e-mail: dvur.lobec@mnet.cz, kastelán: houska.kastelan@centrum.cz

Přehled dějin hradu Houska:

V průběhu 20. století se vědomosti o nejstarších počátcích hradu Houska postupně zlepšovaly. August Sedláček v desátém svazku svého monumentálního díla soudil, že hrad založil nejvyšší purkrabí Jindřich z Dubé či jeho syn Hynáček mezi lety 1305, kdy podle něj Hynek obdržel zdejší kraj od Václava III., a 1316, kdy 12. dubna k listině o smíru mezi králem Janem Lucemburským a vzbouřenou šlechtou přiložil svou pečeť spolu se svými bratry i "Hynascone de Husca", tedy Hynáček z Housky. Toto datum bylo také až donedávna považováno za nejstarší písemnou zmínku o Housce. Autor rozsáhle monografie Housky z roku 1930 J.V. Šimák považuje shodně za zakladatele hradu Hynka či Hynáčka z Dubé, jeho vznik však posouvá do doby před rokem 1305.
Ještě dále do minulosti posunula hradu D. Menclová. Na základě architektonického rozboru hradu a příbuznosti se stavbami Přemysla Otakara II soudila, že byl založen mezi roky 1280-90 příslušníky rozpuštěných stavebních hutí, kteří dříve pracovali na královských stavbách. Housecko bylo tehdy královským majetkem, nezletilý Václav II. byl navíc svými braniborskými poručníky držen nejprve na Bezdězu a poté v Žitavě. Jediným možným stavebníkem podle Menclové tedy mohl být Hynek z Dubé, který se zdejšího území stejně jako mnozí jiní v neklidných dobách po smrti Přemysla Otakara II. zmocnil protiprávně.
Tato hypotéza se držela velmi dlouho, přetrvává ještě v třetím svazku kolektivního díla "Hrady zámky a tvrze…" z roku 1984, kde je však stavba hradu Hynkem z Dubé poněkud křečovitě zdůvodňována Hynkovou dobrou vůlí v přesvědčení, že toto území dostane v budoucnu od Václava II.
Poznatky o dějinách hradu a jeho podobě výrazně doplnil a opravil stavebně historický průzkum provedený o rok později. O stavebním vývoji hradu se zmíníme jinde, na tomto místě je podstatné, že dle názoru autorů příbuznost se stavbami krále Přemysla (především s nedalekým Bezdězem) znamená, ze Houska byla budována současně s nimi a nikoliv později. První stavební fáze zařazují již do 50. let třináctého století, do doby nástupu Přemysla na trůn, hrad byl dokončen v 70. letech, tedy těsně před Přemyslovou smrtí na Moravském poli.
Posledním poznatky přinesla monografie hradů Českolipska z pera F. Gabriela a J. Panáčka z roku 2000. K otázce založení hradu se staví střízlivě, nepřiklání se výslovně ani k jedné ze dvou naposledy zmiňovaných variant. Jednoznačně však vyvrací názory Sedláčkovy a Šimákovy s poukazem na nově objevenou zprávu z roku 1291, kdy je jako purkrabí na Housce zmiňován Záviš ze Stružnice, bratranec Hynka z Dubé a předek pánů z Klinštejna. Hrad tedy byl v té době ještě stále královským, což do značné míry vylučuje možnost vzniku hradu po smrti krále Přemysla. Že by Záviš byl purkrabím hradu svého příbuzného není příliš pravděpodobné.
Hynek z Dubé patřil mezi přední odpůrce braniborských poručníků Václava II. a významně se zasloužil o jeho návrat do země. Za to si roku 1292 vysloužil úřad nejvyššího komorníka, po roce 1300 stál jako hejtman v čele české vlády v nově získaném polském království a roku 1303 byl jmenován nejvyšším purkrabím českým. Při té příležitosti dostal od krále do zástavy bezdězské panství a nejspíše i Housku. Po zavraždění Václava III. v Olomouci patřil Hynek z Dubé mezi přední strůjce zvolení Rudolfa Habsburského a po jeho smrti Jindřicha Korutanského na uprázdněný trůn.
Po jeho smrti připadla Houska nejmladšímu z Hynkových synů Hynáčkovi z Housky o kterém jsme již slyšeli v souvislosti s uzavřením smíru mezi šlechtou a Janem Lucemburským roku 1316. Nespokojená šlechta však smír brzy narušila a v lednu 1318 dokonce uzavřela spojeneckou smlouvu s rakouským vévodou Fridrichem zřejmě za účasti Hynáčka z Housky. Domažlické smlouvy uzavřené v dubnu za zprostředkování římského krále Ludvíka Bavora se Hynáček podle Šimáka asi nedočkal, jeho smrt je opěvována anonymním Žalozpěvem spolu se smrtí dalších předních velmožů té doby.
Po zřejmě bezdětném Hynáčkovi přešla Houska na jeho staršího bratra Hynka Berku asi od roku 1319 nejvyššího purkrabího, zástavního držitele Kladska a četných dalších statků, díky nimž patřil mezi nebohatší velmože své doby. V průběhu svého života vytvořil Hynek v severních Čechách rozsáhlou doménu, která se však začala ztenčovat ještě za jeho života, když Karel IV. vyplatil zástavní částku na Bezděz.
Po Hynkově smrti roku 1348 si jeho synové rozdělili jeho majetek, Houska spolu s dalšími statky připadla mladšímu Jindřichovi zvanému Jednooký. Na rozdíl svého otce a bratra Hynka mladšího se Jindřich příliš nezapojoval do veřejného dění, nezastával žádné zemské či dvorské úřady, pouze od roku 1388 až do své smrti roku 1404 zasedal v zemském soudu. Stranou stál i během panské vzpoury proti Václavu IV. na přelomu 14. a 15. století. Z manželky Adly (Adléty) neznámého původu měl Jindřich sedm synů, pro jejichž zaopatření ještě za svého života vytvářel podíly na majetku a zakládal nové hrady.
Roku 1404 zdědil Housku třetí Jindřichův syn Jindřich mladší zvaný Berka či Beroušek. Kromě zasedání zemského soudu v letech 1406-8 se po vzoru svého otce do dění v zemi nezapojoval. I v průběhu husitských válek zůstával Jindřich a jeho bratři v pozadí. K opatrnosti ho nutilo sousedství mocných katolických velmožů a sami zůstali katolíky, neprojevovali se však ani nijak výrazně protihusitsky. Naposledy se vyskytuje roku 1428, pokud to nebyl již jeho stejnojmenný syn, který byl posledním berkovským pánem na Housce. Zdědil ji roku 1430, ale již o dva roky později ji snad proto, že neměl potomky, či pod nátlakem prodal.
Novým majitelem byl příslušník málo významného rytířského rodu (roku 1417 byl dokonce zpochybňována jeho urozenost) z východních Čech Jan Smiřický ze Smiřic. Jan patřil mezi šlechtice, kterým husitské války přinesly společenský a především majetkový vzestup. Roku 1420 se přidal na husitskou stranu, patřil však k umírněnému křídlu reprezentovanému především pražskou městskou obcí, v jejíchž službách se už roku 1421 stal hejtmanem v čerstvě získaném Mělníce, ještě téhož roku se pod jeho ochranu uchýlil i pražský arcibiskup Konrád z Vechty. I v dalších letech mu byly svěřovány do správy statky získané na příslušnících strany pod jednou. Roku 1423 dobyl Českou Kamenici, na podzim byl zvolen posledním z 12 hejtmanů ke správě země. S pokračujícími roky jeho nadšení stále více upadalo a po účasti v bitvě u Ústí nad Labem se postavil na stranu Zikmundových přívrženců, se kterými se roku 1428 pokusil o násilný převrat v Praze. Spiknutí bylo prozrazeno a Smiřický strávil nějaký čas ve vězení, brzy se mu však podařilo dostat na svobodu. Na katolické straně se mu dále dařilo získávat další majetek, který si po porážce radikálního husitského křídla v bitvě u Lipan pojistil svou blízkou přítomností na dvoře císaře Zikmunda.
Své společenské postavení Jan posílil i sňatkem s dcerou jednoho z nejvýznamnějších panských rodů Markétou z Michalovic. Roku 1437 jej Zikmund dokonce jmenoval mezi 6 hejtmanů, kteří měli řídit zemi po dobu jeho nepřítomnosti. Po smrt posledního Lucemburka Jan Smiřický usiloval o zvolení jeho zetě Albrechta Habsburského. Po jeho smrti odjel Jan Smiřický do Bavor s poselstvem k nově zvolenému králi Albrechtu Bavorskému. Ten však kandidaturu odmítl a novým králem se stal syn zemřelého Habsburka Ladislav Pohrobek. V té době začínala stoupat hvězda zemského správce Jiřího z Poděbrad, kterého se při jednáních o návratu krále do země roku 1453 pokoušel očernit tajným listem. Ten se však dostal do rukou Smiřického protivníkům, Jan byl obviněn ze zrady a 7. září 1453 na Staroměstském náměstí v Praze popraven.
Poprava za zradu nebyla důvodem pro zabavení majetku, Houska tedy zůstala v rukou smiřického rodu. Janovi synové Jindřich a Václav byli v době popravy nezletilí a podle Janovy závěti byla poručnická správa svěřena Zdeňku Konopišťskému ze Šternberka. O svěřený majetek nepečoval příliš dobře a smiřický majetek byl za něj značně okleštěn. Starší Václav brzy dospěl a převzal část rodového majetku. Protože však po sobě zanechal pouze dceru Magdalenu, pokračoval rod pouze jeho bratrem Jindřichem, který zřejmě podědil otcovy válečnické schopnosti. Bohatě jich dokázal využít ve službách krále Jiřího, jeho nástupce Vladislava Jagellonského i římského krále Fridricha. Ten jej roku 1475 povýšil do stavu říšských pánů, což krátce poté potvrdil král Vladislav i pro české země. Panského stavu si však Jindřich neužil příliš dlouho, zemřel roku 1487 či podle jiných až roku 1489. Z manželství s Kateřinou Mašťovskou z Kolovrat měl čtyři syny a sedm dcer.
Ze čtyř Jindřichových synů Jana, Albrechta, Zikmunda a Jaroslava (Jindřicha) byl při otcově smrti zletilý pouze nejstarší Jan, který převzal správu majetku včetně podílů svých bratří. Poté, co dosáhli dospělosti se bratři roku 1498 rozdělili tak, že Houska připadla rovným dílem Janovi a Zikmundovi. Jan poté odkoupil Zikmundův podíl a roku 1502 Housku prodal Václavu Hrzánovi z Harasova. Zarážející je doba mezi prodejem a jeho vložením do zemských desek, ke kterému došlo podle Šimáka až roku 1545, mohlo však jít pouze o obnovu zápisu zničeného při požáru Pražského hradu roku 1541.

Václav Hrzán z Harasova patřil mezi četné zbohatlé nižší šlechtice, kteří si díky dobrému hospodaření mohli dovolit přikupovat další majetky. Mnoho informací se o něm nedochovalo, zemřel již před rokem 1520, kdy si jeho synové z Kateřiny z Tuchotic Adam, Jan a Tobiáš (Dobeš), kteří doposud hospodařili společně, rozdělili zděděný majetek. Houska připadla nejmladšímu Tobiášovi, které v otcových šlépějích nákupem dalších vesnic a jiných drobných statků zaokrouhloval svůj majetek. Spolu se svými bratry se přikláněl k Jednotě bratrské, přátelil se s šlechtici vyznávajícími bratrskou víru a bratrský hřbitov v Mladé Boleslavi si celá rodina zvolila za místo posledního odpočinku. Do veřejného života se Hrzánové příliš nezapojovali, v letech 1546-7 se celkem vlažně připojili ke stavovské opozici proti králi Ferdinandu I. V pozdějších letech se Tobiáš veřejného dění účastnil přece jenom více a roku 1550 byl hejtmanem boleslavského hraje za rytířský stav. Tobiáš byl dosti svárlivé povahy, s jeho jménem se můžeme setkat v četných soudních sporech s okolními šlechtici, které ve své monografii podrobně popsal J.V. Šimák.
Snad už Tobiáš, který zemřel roku 1570, zahájil renesanční přestavbu datovanou stavebně historickým průzkumem do pozdního 16. století, někdy kolem roku 1580. Tobiášovi potomci po svém otci zdědili horkou krev a svárlivou povahu - starší syn Václav zvaný pro odlišení od svého bratrance mladší se již roku 1555 zodpovídal před komorním soudem ze sporu se svým čeledínem Davidem Kozlem, při kterém došlo až na holé čepele, u soudu se s ním současník mohl potkávat i v dalších letech. Ještě za otcova života od něj získal Vrutici. Po jeho smrti hospodařil s bratrem Václavem, se kterým se rozdělil o dva roky později, kdy mu postoupil Vidim s osmi vesnicemi, dvorem a hotovostí. Václav byl po otci dobrým hospodářem, dále rozšiřoval svůj majetek a byl natolik zámožný, že si mohl dovolit půjčovat peníze dokonce i samotnému císaři. Po vzoru svého otce byl příznivcem Jednoty, roku 1575 se angažoval při jednáních o uznání české konfese císařem Maxmiliánem II. a v bratrském kostele sv. Havla v Mladé Boleslavi byl roku 1584 pohřben vedle svých rodičů
Václavův syn Tobiáš ml. pokračoval v renesanční přestavbě hradu snad započaté již za jeho děda. Dodnes o tom svědčí erb jeho manželky Elišky Mracké z Dubé mezi dalšími erby a malbami dochovanými v "Zelené komnatě" východního křídla. Tobiáš zdědil majetek zatížený dalšími závazky v poměrně mladém věku bez dostatečných zkušeností. Houska mu přes nákladnou přestavbu příliš k srdci nepřirostla a když se mu roku 1594 naskytla možnost zakoupit Vysokou Libeň sousedící s dalším rodovým statkem ve Vrutici, dlouho neváhal - potřebnou hotovost, kterou neměl si opatřil právě prodejem Housky s celým panstvím.

Novým majitelem byl společensky nevýznamný ale zřejmě bohatý dlouholetý úředník bezdězského panství Damián z Pejcldorfu. Přestože se Damián stal držitelem deskového statku, nevzdal se svého úřadu na vartemberském Bezdězu. Nově nabytého majetku si však příliš neužil, zemřel již o dva roky později. Protože obě jeho manželství byla bezdětná, odkázal svůj majetek své druhé manželce Bohunce z původem saského protestantského rodu Kelblů z Gejzinku. Náročné hospodaření na rozlehlém panství bylo nad síly Damiána i jeho vdovy Bohunky, kteří jen obtížně sháněli hotovost na umořování splátek částky 21000 kop českých grošů, za kterou Housku koupili. Z obtížné situace paní Bohunce nepomohl ani druhý sňatek s Volfgangem Kryštofem Šénem ze Šénu (Schön ze Schönu) roku 1597. Oba manželé se neustále potýkali se soudními spory především s četnými věřiteli a Bohunka byla nucena odprodávat od panství jednu vesnici po druhé. Četné nesnáze a také zhoršující se zdravotní stav přiměly roku 1615 paní Bohunku k rozhodnutí Housku prodat.

Jedním z častých oponentů manželů Šénových byl Václav starší Berka z Dubé, který na počátku 17. století vlastnil Bezděz i další statky obklopující Housku ze všech stran. Jeho angažovanost snad i měla za cíl ztrpčit Šénovým život a učinit je povolnějšími prodat Housku, která by pak příhodně zaokrouhlila a scelila Berkův majetek. Václav Berka se hlásil k víře podobojí, díky čemuž si i on v nastupujícím rekatolizačním tlaku užil své. Aktivně se zapojoval do veřejného života, v letech 1608-9 patřil k těm, kteří využili situace a přiměli císaře Rudolfa II. k vydání Majestátu přiznávajícího nekatolickým vyznáním náboženské svobody, od roku 1612 byl boleslavským krajským hejtmanem. Po vypuknutí stavovského povstání se do něj i se svým jediným synem Adamem Bohuchvalem aktivně zapojil. Václav byl zvolen jedním ze 30 direktorů pověřených prozatímní vládou v zemi do zvolení nového krále Fridricha Falckého, ten se mu po nástupu na trůn odměnil úřadem nejvyššího sudí. Po porážce na Bílé hoře Václav na nic nečekal a uprchl za hranice. Jeho majetek byl zkonfiskován a pozdější snahy Adama Bohuchvala, který zůstal v Čechách a stal se katolíkem, o navrácení rodového majetku byly neúspěšné.

Konfiskovaný majetek koupil za 260 000 zlatých roku 1622 nejvyšší hofmistr Adam z Valdštejna, zaplatil však pouze 20 000 zlatých, zbytek mu byl prominut. Již v březnu následujícího roku jej vyměnil se svým mocnějším a slavnějším příbuzným, císařským vojevůdcem Albrechtem z Valdštejna za jiné statky. Na rozdíl od jiných panství Valdštejn nepřičlenil Housku ke svému frýdlantskému vévodství ale ke svým komorním statkům. Jejich správou byl pověřen jmenovaný hejtman, Houska však měla i svého vlastního purkrabího.
Frýdlantský vévoda dokázal v těžkých dobách uchránit své statky od válečných útrap, nevyhnuly se však rekatolizaci, kterou ve víře nepříliš horlivý prováděl spíše jako úlitbu vídeňskému dvoru, navíc sám ke katolické víře konvertoval teprve na počátku 17. století. Vévoda na Housce samozřejmě nesídlil, jeho hlavní rezidencí byl Jičín, do svého sesazení roku 1630 navíc trávil většinu času u vojska v poli. Housecké panství tak sloužilo především jako zdroj financí, potravin a materiálu potřebných při velkoryse plánované výstavbě jičínské rezidence. Poprvé se válka Housky výrazněji dotkla o rok později, kdy po porážce císařských vojsk u Breitenfeldu vpadla do Čech saská vojska generála Arnima doprovázená četnými pobělohorskými emigranty. Zámecký hejtman dostal k ruce 20 jízdních a 15 pěších vojáků. Sasové zpočátku Valdštejnův majetek nechávali v poklidu, později však některé statky jako Doksy a Českou Lípu obsadili a vydrancovali. Armáda shromážděná a vystrojená Valdštejnem na Moravě na jaře roku 1632 Sasy bez vážnějších bojů z Čech vytlačila. O rok později zdejším krajem Albrecht z Valdštejna poprvé po jedenácti letech své vlády projížděl cestou ze Slezska do Prahy, samotný zámek však nenavštívil. Na své panství se již nevrátil, z Prahy byl vyslán na pomoc bavorskému vévodovi, načež byl v noci z 25. na 26 února 1634 v Chebu zavražděn.
Po smrti mocného pána zavládl v jeho dosavadních državách zmatek, každý se snažil využít situace ke svému obohacení. Po porážce generála Colloreda u Lehnice navíc v červenci do Čech vpadly švédské a saské oddíly, které se stáhly až v září po porážce Švédů u Nordlingenu. V polovině roku 1635 bylo také dokončeno dělení kořisti mezi císařem a strůjci Valdštejnova pádu.

Panství Houska a Vidim bylo určeno jako náhrada za pohledávky, které měli vůči císařské komoře generální strážmistr Jan z Böcku, hraběnka Veronika ze Spauru ovdovělá ze Sulzu a Hipolita Františka z Hofkirchu později provdaná za hraběte z Canossy. Společné vlastnictví netrvalo dlouho, již v červenci 1646 se rozdělili tak, že si Beck ponechal Vidim a o Housku se nadále dělily obě ženy.
Po několika letech relativního klidu na jaře roku 1639 Švédové opět obsadili severní Čechy a téměř po celý rok je pustošili svými kontribucemi. Houska jako důležitá pevnost ve svých zdech hostila švédskou posádku až do února 1640, kdy ji císařští vypudili. Další švédský vpád generála Torstensona přišel na jaře 1643 a znovu v zimě 1645, severní část boleslavského kraje pak drželi až do roku 1649. Jaké byly v těchto pohnutých letech osudy Housky nevíme, v pramenech se o tom nedochovaly žádné zmínky.
Po skončení války se poměry začaly velmi pomalu konsolidovat, došlo i ke změně panstva. Veronika ze Spauru zemřela již roku 1644 a svůj podíl na Housce odkázala svému bratru Dominiku Virgiliovi ze Spauru, který ji však do hrobu následoval ještě téhož roku. Vdova Jana Markéta z Mörsburku neměla o odlehlé panství příliš zájem a nabídla svůj podíl tehdy již ovdovělé Hipolitě Františce z Canossy. Koupě byla vložena do zemských desek roku 1647, Houska se tak znovu ocitla v rukou jednoho majitele. Hraběnka z Canossy na Housce příliš spokojený život nevedla, neustále musela zápasit s četnými dluhy, co chvíli se vynořoval nějaký věřitel. Vyčerpaná neustálými spory paní Hipolita 5. října 1657 bez potomků a bez závěti umírá. Po její smrti se o dědictví přihlásili synové jejich bratranců Vavřince a Viléma.

V té době se zámku objevila další hrozba - podle dobrozdání generálního strážmistra byla Houska stále schopna sloužit jako pevnost, která by při případném povstání či další válce mohla být použita proti císaři, a proto měla být jako mnoho jiných hradů zbořena. Návrh se setkal se vřelou podporou krajských hejtmanů a 4. června 1658 nařídili zemští místodržící hejtmanům Housku co nejdříve zbořit. Zástupci hofkirských dědiců ihned proti tomuto rozhodnutí protestoval především s odvoláním na skutečnost, že skála, na které zámek stojí, má strategický význam sama o sobě bez ohledu na to, zda je zastavěna či ne - případnému útočníku by stačily minimální náklady k přetvoření holé skály v pevný opěrný bod. Navrhovali zbořit pouze hradby a zámeckou budovu ponechat jako příbytek panstva. Místodržící nařídili v již započaté demolici pokračovat, další kroky však měli být konzultovány s inženýrem Pieronim, který měl posoudit nebezpečnost jednotlivých částí areálu. Pieroniho dobrozdání doprovázeno nákresem a bohužel nedochovaným půdorysem bylo počátkem července doručeno hejtmanům, kteří 11. července nařídili zbořit ze zámecké budovy pouze již beztak poškozenou věž, dále poplužní dvůr před zámkem, hradby, bašty a získaným materiálem zasypat všechny příkopy. Tak se také stalo a 30. října hejtmanství oznámilo místodržícím splnění úkolu.

Mezitím bylo uznáno dědické právo Karla Ludvíka z Hofkirchu, syna bratrance zemřelé majitelky Viléma. Ten se rozhodl dědictví ponechat, v lednu 1659 přijal český inkolát a vzápětí požádal o zápis statku do zemských desek. Hned po převzetí majetku se na něj sesypali nejen věřitelé po zemřelé pratetě, ale i nové požadavky (některé dokonce ještě z dob Berků z Dubé), které nepříliš majetný Karel Ludvík jen obtížně uspokojoval. Navíc se se svými nároky ozvali i potomci Dominika ze Spauru, kteří tvrdili, že jejich matka neměla právo z jejich dědictví cokoliv zcizit, jejich požadavek však byl odmítnut. Hrabě z Hofkirchu se navíc nemohl plně věnovat správě svého majetku, většinu času strávil na válečném poli zejména po roce 1683, kdy znovu vypukla válka s Tureckem. Generálního zbrojmistra Karla Ludvíka z Hofkirchu válečné události zavedly do Uher, kde také roku 1692 zemřel. Jeho manželství s Marií Kristinou z Rogendorfu bylo bezdětné a podle závěti z roku 1685 dědil Karlův bratranec Jiří Vavřinec z Hofkirchu, ten zemřel také bezdětný o rok později.

Dalšími dědici byli podle dalšího ustanovení závěti nezletilí příbuzní Karlovy manželky Karel Ludvík de Souches a bratři Karel Ludvík a Jan Maxmilián z Rogendorfu, kterým se také po určitých peripetií Houska dostala. Všichni však žili příliš daleko a také rozdělení panství mezi tři majitele nebylo nejlepším řešení. Poručníci dědiců se proto rozhodli nechat odhadnout cenu panství stavovskými komisaři a nabídnout jej k prodeji. Složitá jednání byla završena uzavřením kupní smlouvy 8. června 1700.

Novým majitelem Housky se stal Jan Vilém hrabě Kounic, majitel sousedního novozámeckého panství. S novými majiteli ztratila Houska rezidenční funkci, byla připojena k Novému Zámku (dnes Zahrádky), kde také Kounicové sídlili pokud je povinnosti neodváděly do Prahy či do Vídně. Osudy Nového Zámku sdílela Houska téměř po celá dvě staletí. V jejich průběhu Housce Kounicové příliš pozornosti nevěnovali, omezovali se pouze na nejnutnější udržovací zákroky. Teprve hrabě Vincenc Karel, pravnuk prvního Kounice na Housce nechal v letech 1822-24 zanedbaný zámek upravit do obyvatelné podoby. Teprve nedávno byly objeveny plány architekta Němečka vztahující se k této přestavbě, které přinesly mnoho informací k poznání vývoje hradu a pozdějšího zámku.
Posledním Kounicem na Housce byl vnuk Vincence Karla hrabě Albrecht Vincenc, který zemřel roku 1897. Jeho dva synové tehdy byli již mrtví, jako dědičky připadaly v ůvahu dvě dcery Albrechta Vincence. Housku zdědila starší z nich Marie vdova po princi Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürth. Po její smrti roku 1918 přešlo dědictví na její mladší sestru Eleonoru provdanou za uherského hraběte Andrássyho. Dědictví po otci a sestře si příliš dlouho neponechala, již roku 1924 Housku prodala.

Kupcem byl tehdejší prezident Škodových závodů Josef Šimonek nobilitovaný s přídomkem z Mladotova, který již dříve koupil několik statků v okolí jako jsou Lobeč, Vojetín či Stránov. Nový majitel ihned pověřil architekta Karla Fialu provedením rozsáhlé přestavby, která se v následujících čtyřech letech poněkud diskutabilním způsobem pokusila vrátit hradu podobu, kterou podle představ architekta měl v dobách své největší středověké slávy.

Po okupaci Československa byl zámek, který ležel na území Sudet, majitelům zabaven a až do roku 1945 jej využívala jako oblastní štáb využívaly jednotky SS. Po skončení války si Šimonkovi svého majetku příliš neužili, od roku 1950 až do 80. let 20. století sloužil zabavený zámek jako depozitář Národní knihovny. Na počátku 90. let jej převzala zámek akciová společnost Instav Praha, krátce poté jej v restitucích získali zpět pravnuci Josefa Šimonka Ing. Jaromír Šimonek a jeho sestra MUDr. Blanka Horová. Ti jej od té doby postupně opravují a roku 1999 jej poprvé v historii zpřístupnili veřejnosti.