Zčeřené nebe
Plattner cestoval se skupinou cestovatelů napříč Afrikou, když se ocitli na Karibském letišti, čekajíc na let do Hwange ....
„Náš let měl zpoždění, takže jsme se usadili a čekali. A čekali. O tři hodiny později nám bylo konečně řečeno, že je letadlo připraveno k odletu. Air Zimbabwe zakoupilo mnoho svých letadel z „druhé ruky“ od ostatních aerolinek a to, kterým jsme měli letět, nebylo žádnou vyjímkou. Špinavé a staré letadlo střední velikosti bylo jasně jedním z těch, které nikdo jiný nechtěl.
Usadili jsme se uvnitř spolu s ostaními 80 nebo 90 pasažéry a čekali jsme. A čekali. Konečně se z reproduktorů ozval pilotův hlas. „Všichni jsme připraveni k odletu, dámy a pánové. Nicméně jsme čekali na druhého pilota, který stále ještě nedorazil. Jelikož už čekáme tak dlouho, prostě dneska poletíme bez druhého pilota.“
Kabinou to nervózně zašumělo.
Pokračoval: „Pokud se to někomu z vás zdá znepokojivé, může nyní vystoupit a Air Zimbabwe vám zajistí místo na další let do Hwange.“ Zde se na chvíli odmlčel. „Bohužel, nejsme si jistí, kdy to bude. Ale ujišťuji vás, že jsem tuto trasu letěl už více než stokrát, máme jasnou, modrou oblohu, a nepředvídám tedy žádné problémy.
Nikdo z Plattnerovy skupiny, ačkoli měli nejspíš pochybnosti, nechtěl v Karibě už čekat na letadlo, které se možná ani neobjeví, takže zůstali na palubě a očekávali hodinový let. Jakmile se letadlo dostalo do správné výšky, pilotův hlas se znovu ozval v reproduktorech. „Dámy a pánové. Půjdu na toaletu. Letadlo jsem nastavil na autopilota a všechno bude v pořádku. Jen nechci, abyste se něčeho obávali.“
To řekl a vyšel z kokpitu, připevnil otevřené dveře gumičkou k háčku na zdi. Pak odešel na toaletu.
Plattner pokračuje: Najednou jsme se dostali do vzdušného víru. Nic velkého, kabina se jen na chvíli trochu zatřásla. Ale gumička praskla s hlasitým „pink!“ a odplachtila uličkou. Dveře se okamžitě přibouchly. O chvíli později vyšel z toalety pilot. Když uviděl zavřené dveře, strnul. Sledoval jsem ho zezadu a přemýšlel jsem, co se stalo. Přiběhla stewardka a spolu se snažili dveře otevřít. Ty se ale ani nehnuly.
Pomalu mi docházelo, že náš pilot nemůže do uzamčeného kokpitu. Kokpit se automaticky zevnitř zamyká, aby zabránil vstupu teroristů. Bez druhého pilota tu nebyl nikdo, kdo by dveře zevnitř otevřel. V této chvíli už i ostatní cestující problém zaznamenali a všichni jsme zděšeně pozorovali pilota. Co bude dělat?
Po chvíli rozjímání pilot odspěchal do zadní části letadla. Vrátil se s velikou sekerou v ruce. Bez okolků začal sekat do dveří kokpitu.
Sledovali jsme ho přimražení k sedadlům.
Jakmile se mu podařilo vysekat ve dveřích díru, prostrčil dovnitř ruku, odemkl dveře a vešel dovnitř. Pak se z reproduktorů ozval jeho hlas, tentokrát trochu roztřesenější než před tím. „Dámy a pánové, právě jsme tu měli malý problém, ale teď už je všechno v pořádku. Jsme připraveni k řešení všech problémů, i situací pilotů, kteří zůstali uzamčeni mimo své kokpity. Takže se uvolněte a užijte si zbytek letu.“
Toto je skutečný příběh, který vyšel v listu „Chicago Tribune“ v rubrice cestování, 6.června 1999, s titulem „Zčeřené nebe - dramatický let s Air Zimbabwe“.
Větrušice
