Povídka SEDLÁK KRÁKORA
od V.B.Třebízského, z prostředí Větrušic, napsaná r.1876
(závěrečná část opisu)
…Sedlák Krákora ustupoval krok za krokem, až přešel vrcholek balvanů.
Skála přecházela v příkřejší svah; drtila se mu pod nohama a kameny se řítila do vod s třeskným rachotem.
Krákora měl zraky upřené zpola do šedých mlh a zpola na vojáky, kteří jaksi ostýchavě následovali za ním a báli se skorem vložit na něho ruku.
„Rychle!-Sice vám ještě upláchne!“ zavelel znovu zámecký úředník.
Vojáci se rozestoupili ve dva šiky a několik mušketýrů pokročilo vpřed.
„Kazatel“ pořád ustupoval; zástupům se tajil opět v prsou dech a tváře všech tkvěly na Krákorovi s němým ustrnutím.
„Tatíčku!-Tatíčku!- Zůstanu tu sirotek – samojediná!“ znovu zasténal po skalách úpěnlivý hlas a níže na skále se objevila mladá dívka. Chtěla asi s vyčnívajícího skaliska doskočit vrcholku „kazatelny“; ale klesla nazpět s čelem zakrváceným.
Zástupy se rozletěl nepokojný šum, jako když zaduje do vltavských vln vítr. Vojáci nasadili znovu muškety a opět bylo mezi lidem ticho, jako by to byly samé postavy ze skály a bez srdcí.
Sedlák Krákora se podíval bystře do mlhovitých oblak nad sebou, jako by se chtěl přesvědčit, jak je asi daleko do těch věčných říší, oči, zdálo se, že mu na okamžik zavlhly a rty jeho cos zašeptaly. Ještě jeden krok učinil nazpět, lidé se chvěli hrůzou a sedlák Krákora klesal dolů do Vltavy s rukama sepjatýma a se zrakem upřeným v tu stranu, kde leželo jeho dítě jakoby bez ducha a bez života.
A vy, čeládko buřičská, domů, do svých děr! Kdo zítra zaspí, celý den prosedí v šatlavě v kozelci!“zasípal pan justiciár.
A sedláci šli na slovo, bez odmluvy; jeden druhému se nepodíval do očí a jeden na druhého nepromluvil, protože se jeden před druhým styděl, a když přišli domů, pomodlil se každý za sedláka Krákoru Otčenáš. A kdyby tak k nim přišel dráb a ptal se, za koho že se modlí ten Otčenáš, na spasení nesmrtelné duše své by se zaklínali, že to není za „kazatele“.
Vojáci se srazili v šik, táhli za rachotu bubnů do zámku, kde jim dali vyvalit ještě několik sudů piva za to, že zase postrašili lid na několik let.
Pan justiciár dal Krákoru hledat ve Vltavě, Byli až u Kralup s loďkami, a přece nic nenalezli. Pan justiciár skřípal zuby, že na novou šibenici nemohli prvního pověsit sedláka „kazatele“, třeba už mrtvého.
O mladou dívku v mrákotách na skále se nikdo nestaral. – Teprve večer přišla Švejdova žena s mužem, odnesli ji do statku a uložili do komůrky. Strýc Švejda nebožtíku kmotrovi slib dodržel, zvláště proto, že statek po Krákorovi nebyl k zahození a že všecka jejich pole ležela podle sebe, jako by patřila k sobě odedávna.
----
Uplynulo pět let, pořád těžších a trpčích, z nichž každé bylo ranou egyptskou**.Český lid se pod těmi metlami ohýbal až k zemi a – trpěl. Šibenic bylo nastavěno na každém vršku, před každým zámkem.
Na „kazatelnu“ nad Vltavou se neodvážil už nikdo nikdy. Chodívala jsem toliko mladá žena a od nějakého času vodívala za ruku klučíka. Co mohl hošík běhat, bývali tu každou neděli od prvního jara do zimy.
Klučík sbírával po stráni slzičky, uvíjel je v kytici a kytici hodil vždycky dolů do hlubin – dědečkovi do hrobu.
„A proč pak pochovali dědečka do vody ?“ zeptal se kdysi matky, když zase hodil se skály do vod slzičky.
„Protože když je ticho a voda čistá, vidívá dědeček nahoru a z hrobu by nemohl.“
„A dnes také vidí ?!
„Také, miláčku.“
Matka přivinula hošíka k sobě blíže, na bílém čele se jí zarděl do tmavočervena jakýsi pruh – bezpochyby že památka po pádu, hošík sepjal ruce a modlil se za dědečka, protože byla řeka tichounká, přitom průhledná jako sklo a dědeček mohl vidět nahoru.
„A až ty umřeš, pochováme tě také do řeky, abys na nás viděla jako dědeček.“ Řekl hošík, když se domodlil, a přitulil se v dětinské prostodušnosti k matce ještě těsněji.
Byla to dcera Krákorova a klučík vnuk Krákorův a strýce Švejdy.
„Kazatelna“ se dosud černá za Větrušicemi nad Vltavou; Vltava však už dávno zanesla svými proudy památku na sedláka „kazatele“ a větry, jež značně ometly vrcholky zdejších skal, zavály lidem z paměti i někdejší zlé doby.
Před nedávnem jsem stál také na „kazatelně“. Zdálo se mi, že slyším na okolních skalách hřímat Krákoru lidem a pánům do duší a kolem hlavy že mi zněla slova:“Lev řvoucí a medvěd hladový…“ Dole proudila Vltava ostřeji a ostřeji a vlny její s nádechem ruměncovým se rozplývaly v širokých polokruzích jako by se chystaly k svůdnému křepotu. Pod nohou se mi náhle vylomil kus skály a skutálel se v strašlivém rachotu dolů do řeky, jako by šel Krákoru vyburcovat ze sna a povědět mu, že si přece někdo na něho vzpomněl, že ho vytáhl z hlubin zapomenutí a že se den ode dne, rok od roku drobí a rozpadává ta jeho „kazatelna“.
Napsáno r.1876
(celá povídka je na www.vetrusice.cz - v rubrice historie)
Větrušice
