Protokol
sepsaný při řádné schůzi obecního zastupitelstva
konané dne 25.května 1913 o 11 hod. dopolední.
Přítomni: V.Fafek – starosta, Jan Novák, Jan Zapotil, Matěj Šarboch, Josef Šarboch, Tomáš Vilím
Program:
I.přečtení a podepsání protokolu ze dne 6.dubna 1913
II. k žádosti o zřízení samostatné školy ve Větrušicích jest ještě potřeba právoplatného závazku, že obec Větrušická se zavazuje ze svých obecních prostředků hraditi se zřízením a vydržováním žádané školy veškeré výlohy
III. volné návrhy
Usneseno:
1- přečten, schválen a podepsán protokol ze dne 6.4.1913
2- k žádosti za zřízení samostatné školy ve Větrušicích se usneslo obecní zastupitelstvo, že se zavazuje ze svých prostředků hraditi se zřízením a udržováním žádané školy veškeré výlohy.
Skončeno a podepsáno
Protokol
sepsaný při řádné schůzi obecního zastupitelstva zdejšího
konané dne 10.července o 7 hod. večer.
Přítomni: V.Fafek – starosta, Jan Novák, Matěj Šarboch, Tomáš Vilím, Josef Doubrava, Václav Materna a Jan Zapotil
Program:
I. přečtení a podepsání protokolu ze dne 25.5.1913
II. žádost Antonína Burdy za opravení obecního domku
III. sběrací listina společ. Sbírky národní
IV. žádost starosty za zvýšení renumerace
Usnesení:
1-protokol ze dne25.5.1913 přečten a podepsán
2- žádost Antonína Burdy byla ponechána k prošetření komisí stávající z I.a II.radního k nimž přizván jako znalec Václav Vlasák
3- na společnou sbírku národní jest z obecní pokladny 5 korun a starostovi jsou dány k dispozici
4- starostovi přidáno na renumeraci ročně 60 Korun
Skončeno a podepsáno
Povídka SEDLÁK KRÁKORA
od V.B.Třebízského, z prostředí Větrušic, napsaná r.1876
(4.část opisu)
A když byl Krákora s dcerou sám, tu mu připadalo, že přece snad nedělá dobře, že dává svůj život všanc, své dítě v sirobu,a to proto, že se lidem jeho „kázání“ líbí, že z daleka přicházejí nad Vltavu.
Vždyť však slávy nehledal; za to, že se to lidem líbí, nemohl; ale to chtěl, aby ti tvrdí páni, měli s lidem milosrdenství a nesužovali ho jako zvěř, jako němou tvář, a potom také, aby do těch lidí vtěsnal trochu lidského sebevědomí, trochu té pýchy, že duše pánů a duše lidu jsou stejné duše…
„Prchni, tatíčku, anebo zítra nevycházej!“ ozvala se náhle Lenka, přišla až ke stolu a sepjala prosebně ruce.
„A co jsem udělal, že chceš, abych uprchl anebo na zítřek se uzavřel?“
„Nic si, tatíčku, neudělal; ale chceš „kázat“ a za to „kázání“ je tvá hlava příliš drahá.“
„Dítě, řekli by hned ještě zítra, že se pánů bojím, že mě snad uplatili. A páni by si z tvého otce ztropili smích, že Krákora dokrákoral. Panský posměch a šibenice platí u mne stejně.“
Sedlák „kazatel“ svěsil hlavu, vložil si ji do obou rukou a – činil v duchu pořádek se světem.
Nad Větrušicemi se spouštěla tmavá noc a s tou nocí počátek zlého, těžkého dne.
Na okolních dvorech tábořili už vojáci z Brandýsa a z Kostelce.
Páni dali vyvalit na nádvoří sudy piva a vojáci si z těch sudů kupovali na zítřek „kuráž“ zadarmo. Byla to pro ně pravá pochoutka, protože právě tenkrát dal Turek na několik let pokoj. A vytáhnout do vsí na lid, schytat zbojníky a „oprubovat“ na nich muškety byla pravá hračka.
V neděli se scházeli lidé od samého poledne na skály za Větrušice v celých zástupech. Nikdo, kdo nemusil zůstat doma, nezůstal.
Nebe bylo dnes zatažené. Z Vltavy, zdálo se, že vystupují mlhy a že se rozestírají po skalách, jako by chtěly ty davy lidu brát v ochranu.
A když pak bylo k třetí hodině, roznesl se náhle skalami temný hlas, lidem uvázla slova na rtech a zraky všech se upřely na muže v selské kytli, s hlavou nepokrytou, postavy nevysoké, ale složité, který zaujal nejvyšší místo na zhnědlých skaliskách, odkud začíná příkrý sráz přímo do řeky. Byl to sedlák Krákora.
Lid utvořil kolem něho opravdu řetěz a ti, již mu byli nejblíže, podali si sním ruku.
Sedlák Krákora se po svém zvyku nejdříve trpce pousmál a dal se do „kázání“. Lidé tajili v prsou dech a chvěli se po celém těle. Byli by ho tak vydrželi poslouchat do večera, celou noc a celinký zítřek.
I Vltava, zdálo se, že ustala dole v šumotu, že zastavila na okamžik své proudy a že vlny její poslouchaly utajeně divné, nezvyklé selské „kázání“.
A když po třetí hřímavým hlasem dokazoval pravdu slov písma svatého: „Lev řvoucí---,“ vpadlo náhle za zády davů do řeči Krákorovy zarachocení bubnů. Lidé ztajili ještě více v prsou dech, seřadili se kolem Krákory v hustší řetěz a sedlák „kazatel“ mluvil, jako když nad Ouněticemi hřímá.
Bubny zarachotily poznovu; ale Krákoru stěží přehlušily a v poslednějších řadách lidu se rozlehly výkřiky zděšení, protože vojáci postupovali vpřed s nasazenými mušketami.
„Ve jménu Jeho Milosti císaře a krále poroučím ticho!“ ozval se za vojskem sípavý hlas pana justiciára* “ , jako syčení zmije. Ale v proudění lidu zanikl a Krákora mluvil dále prudčeji a prudčeji. Zástupy ustupovaly před mušketami až na samý pokraj skal.
„Ve jménu Jeho Milosti císaře a krále!“ znovu zaržál pronikavý hlas.
„Tatíčku můj ! – Tatíčku můj!“ rozlehlo se náhle skalami úpěnlivé volání Lenčino.
Vojsko postupovalo pevným krokem vpřed a sedláci se, kde mohli a kam mohli, uhýbali. Již netvořili kolem Krákory kolo a vojáci mohli přímo na něho.
„Ten je to! Tenhle, páni vojáci!“ zvolal mezi posluchači jidášský hlas.
Krákora se ohlédl po bídníkovi a oko jeho zasvítilo strašlivě.
„Spíše tyhle skály by mi porozuměly a spíše tahle voda dole by mě pochopila!“ zahřměl. „Jste všichni lid se ctí zahrabanou, s pamětí vyhaslou, se srdcem ovčím a já pošetilec jsem vám věřil!- Na takový lid patří rány, aby se probudil alespoň v umírání a poznal, že mohl žít, ale že nechtěl žít.“
Vojáci na chvilinku stanuli.-Zdálo se, že se nemohou odvážit na toho muže s šedivým vlasem a bílým vousem.
Stál tu proti nim bezbranný; ani hůl neměl v ruce a v ústech toliko slova. Zástupy dlely kolem za hrobového mlčení.-Sedláci se rozestupovali dál a dále, aby vojsko o ně nevadilo, a ve všech těch stech nebylo člověka, který by se postavil věrně Krákorovi po boku.
Poslouchali ho ovšem rádi, protože jim mluvil ze srdce a do srdce, a dávali mu ve všem za pravdu, protože hořkost té pravdy cítili, i když jim dřímota sklížila oči, ale pravdu a hlasatele jejího hájit nedovedli.
Mlhy byly hustší a hustší a usazovaly se na skalách jako báječné zjevy.
„Ve jménu císaře – ve jménu milostivé vrchnosti chopte se buřiče!“ poroučel pan justiciár.
Sedlák Krákora ustupoval krok za krokem, až přešel vrcholek balvanů.
Skála přecházela v příkřejší svah; drtila se mu pod nohama a kameny se řítila do vod s třeskným rachotem.
(příště poslední část opisu povídky)
Větrušice
