Větrušák 3/2003 UCHO

Obec Větrušice a přírodní rezervace
Větrušice jsou malinkou obcí, která zdánlivě nemá téměř nic, čím by se mohla chlubit – končí tu silnice, nejsou tu žádné vyhlášené kulturní památky, kulturní zařízení ani věhlasní rodáci. Přece jen tu však je něco, co obec proslavilo, byť se o to obyvatelé zasloužili jen nepatrně. Je to jedna z nejvýznamnějších přírodních rezervací České republiky, Větrušické rokle. V České republice je sice rezervací různého typu veliké množství, ale jen několik z nich soustřeďuje značné přírodní hodnoty v takové kombinaci, jako zde. Jaké jsou tedy vlastnosti rezervace a čím se vyznačuje ?

Podstatnou okolností je už samo horninové podloží, které se skládá především z vápnitých hornin. Je jich tu velké množství, ty nejvýznamnější se nazývají proterozoické břidlice, spility, prachovce a droby. Z nevápnitých hornin jsou zde hlavně buližníky. Řeka Vltava, která před milionem let tekla asi o 120 metrů výše, než dnes, za tu dlouhou dobu vyhloubila mohutný kaňon. Strmé svahy na pravém břehu, to jsou dnešní Větrušické rokle. Protože jsou skloněny k západu, případně k jihozápadu a severozápadu, mají velký přísun světla a tepla, a to spolu s množstvím prvků z podložních hornin vytváří velmi dobré podmínky pro existenci a rozvoj teplomilné a suchomilné květeny. Pozoruhodných a unikátních rostlin se zde vyskytuje velké množství - jsou to jak byliny, tak mechy, lišejníky, houby, keře a stromy. Z velkého množství druhů lze uvést např. hvězdovku Pouzarovu (Geastrum pouzari), což je velmi vzácná houba, která byla objevena nedaleko odtud, ve svahu pod Máslovicemi v 50. letech 20. století, a roste i na Větrušických roklích. Spolu s rostlinami nacházejí v rezervaci svá útočiště četní živočichové, například plazi (užovka hladká, ještěrka obecná), četní ptáci a mnoho druhů teplomilného hmyzu. Protože skály a stráně přijímají mnohonásobně více tepla, než třeba polnosti a zahrady (zhruba tolik, co jižní Itálie), lze květenu i zvířenu rezervace označit za vyslance jižních krajin.

V minulosti člověk svým hospodařením ještě napomáhal teplomilné “stepní” floře a fauně. Na vhodných místech vysazoval ovocné sady, sekal tu trávu, pásl kozy a jiná zvířata. Všechno tohle dále zvyšovalo druhovou pestrost zdejší přírody. Idylka bohužel začala končit již v první polovině 20. století, kdy se ve zdejších končinách objevil zavlečený akát, pajasan žlaznatý a další nevítané dřeviny a byliny. Velmi rychle se šířily a začaly vytlačovat původní květenu. K tomu ustávala pastva, přestávalo se lukařit pro seno a od konce padesátých let začaly chátrat i malé ovocné sady vysokokmenných třešní a višní. Rychlé a nepříznivé změny vedly ke snaze zachránit, co se dá a proto byla v roce 1969 vyhlášena rezervace.

V představách nepoučených laiků je přírodní rezervace něco, na co nesmí nikdo nikdy sáhnout. Jistěže ten, kdo není pověřen, nesmí v rezervaci provádět cokoliv, co není předem schváleno orgánem ochrany přírody. Nicméně práce je tam hodně, a spočívá do značné míry v tom, že je nahrazována dřívější přirozená lidská činnost, která již zanikla. Těžiště zásahů v rezervaci spočívá v odstraňování nežádoucích dřevin, což je zejména již zmíněný akát a pajasan, ale ve skalnatých svazích je třeba maximálně omezit i nepůvodní borovici černou, modřín a další dřeviny. Ve vzdálenější budoucnosti je třeba přeměnit i souvislejší lesní porosty, kde by akát měl být nahrazen lípou, dubem, břekem, habrem, jilmem a dalšími druhy.

Způsob a rozsah zásahů v rezervaci je popsán v plánu péče o chráněné území, který se stává i součástí lesního hospodářského plánu. Poslední takový lesní hospodářský plán byl zpracován a schválen v roce 1997 a obec Větrušice měla plnou možnost se k němu vyjádřit a vznést připomínky.

Je smutnou skutečností, že rezervace je trvale různými způsoby poškozována. Přímo do jejího území zasahuje několik rozsáhlých černých skládek, zřízených rukou nedílnou zemědělským družstvem, různými výrobními podniky a občany. Do rezervace vtéká potůček, k jehož páchnoucím vodám se nikdo nehlásí. Také loňská povodeň částečně poškodila spodní část území u Vltavy. Nepříjemnou věcí je trvalé poškozování státních znaků, které každá rezervace musí ze zákona mít. Tabule lidé kradou, střílí do nich z kulovnic, případně je značkují spreji. Vrcholným kouskem bylo odříznutí jedné tabule i s kovovým sloupkem. Sloupek se státním znakem byl později nalezen u plotu jednoho ctihodného místního občana. Je třeba říci, že poškození značení nebo jiné svévolné skutky v chráněném území mohou mít za následek sankci ve značné výši.

Lze jen doufat, že se i v budoucnu podaří rezervaci udržet v takovém stavu, aby zůstala pýchou Větrušic a byla středem zájmu přírodovědců a milovníků přírody, kteří do ní zajíždějí z mnoha koutů Evropy.

Jaromír Bratka
Sdružení ochránců přírody