Větrušák 2/2004 Něco z historie...

Program:

I.přečtení a podepsání protokolu ze dne 13.2.1913

II. Ing.Witausch zaslal nový účet za parcelaci stavebních míst

III.Volné návrhy

Usnesení:
1-přečten protokol ze dne 13.2.1913, byl schválen a podepsán.
2- Ing.Witauschovi podaný účet na 198 korun byl přijat. O jeho zapravení se podala žádost okresnímu výboru na na povolení k vyzvednutí z obecného kmenového jmění částka 198 korun. Pak při odprodání parcel zase na knížku kmenového jmění ukládati.
3- k návrhu starosty usneseno bylo, aby se na obecní trávy udělala dražba.
Skončeno a podepsáno všemi přítomnými zastupiteli obce.

Protokol sepsaný při řádné schůzi obecního zastupitelstva, konané dne 6.dubna 1913 o 10 hod.dopoledne.
Přítomni: V.Fafek – starosta, A.Neumann-I.radní, Jan Novák- II.radní, Tomáš Vilím, Václav Kliment, Jan Zapotil

Program:

I-přečtení a podepsání protokolu ze dne 13.3.1913

II.zvolit 4 členy do regulační komise k volbám a sestavit seznam voličů k volbám

III. Volné návrhy.

Usnesení:
1-přečten protokol ze dne 13.března 1913, by schválen a podepsán.
2-zvoleni byli 4 členové regulační komise – Tomáš Vilím, Jan Novák, Josef Šarboch a Matěj Šarboch – ku sestavení seznamu k volbám
3- k usnesení zaplatil splátku Zemské bance, navrhl pan Zapotil, že dá předem 800 korun na přirážky
4- k návrhu Jana  Nováka na postavení školy na obecních parcelách byl návrh přijat.
Skončeno a podepsáno.

Ochotníci ve Větrušicích
(jedna z mnoha dochovaných fotografií na titulní straně Větrušáku)
Z dopisu pana Josefa Vocáska Okresnímu muzeu Praha-východ,napsaného dne 10.7.1998

Historie ochotnictví v obci Větrušice
1-Výpis obecní kroniky /strana 18/

Po první světové válce, za nových poměrů začala touha občanstva po vzdělání stoupat. Založením DTJ*/ v r.1919 a FDTJ** od roku 1921 (pozdější Jednota proletářské tělovýchovy) byla kulturní činnost v obci zvýšena. Kulturní besedy, divadelní představení, zpěvy a tělocvik místní mládeže byly prováděny stálou formou. Občané byli po stránce duchovního žití náročnější. Od roku 1931 byla spoluúčinná mládež ze Sportovního klubu Větrušice, po roce 1937 i Sbor dobrovolných hasičů Větrušice.

Pan Antonín Novák po všechna ta léta obětavě pracoval v divadelnictví a vychoval v mladých lidech řadu pilných a schopných ochotníků. Jakékoliv podpory nebylo poskytnuto nikde a nikým. Jeviště a dekorace si prováděli ochotníci sami.

2-Zápis v obecní kronice /strana 24/

V roce 1943 byl německými vojáky vyprázdněn sál hostince u Zikmundů a v divadelní činnosti bylo pokračováno. Bylo přistavěno velké stálé jeviště a dostatek nových kulis. V listopadu roku 1943 hrál pohostinsky s místními ochotníky člen Národního divadla v Praze Jiří Dohnal ve hře B.Fallyse „Veronika“. Místní ochotníci dosahují vysokých úspěchů. Lidé chodí na divadlo do Větrušic z celého okolí (Odolena Voda, Panenské Břežany, Dolany, Tursko). Na jedné hře „Posvícené“, hráno dvánácte krát, bylo vybráno až 50.000,-korun. V našem souboru působili ochotníci z okolí, jako učitelky z Klecan paní Anna Kozáková, Berta Marešová, účetní Emilie Vozáshová a Jan Franta, strojní zámečník z Libčic n/Vlt. V roce 1946 pokračovala Místní rada osvětová v činnosti divadelní, veřejných přednášek a oslav státních svátků. V roce 1947 – 1948 divadelní činnost pomalu ustala. Z obce se většinou odstěhovali celé rodiny do pohraničí a z obce, která měla 500 obyvatel se počet zmenšil na 270 obyvatel. Od roku 1948 ustala i divadelní činnost.

Josef Vocásek

Kronikář obce Větrušice

(*  dělnická tělovýchovná jednota,**  federální tělovýchovná jednota)

Povídka SEDLÁK  KRÁKORA
od V.B.Třebízského, z prostředí Větrušic, napsaná r.1876
(3.část opisu)

Sedlák zaslechl na zápraží kroky a utichl.
„Dobrý večer, kmotře Krákoro!-Požehnej Pánbůh! Jako by vás tu ani nebylo,“ zahovořil jedním otevřením úst soused Švejda a usedl na lavici u okna bez pobídky.
Krákora poděkoval a přivítal hosta; ale návštěva jeho mu hrubě milá nebyla.
„Budete mít na ,kázání´ hezky. Nad Klecany jsou červánky jako krev.!
„Hezky, hezky, sousede Švejdo!“
„Chtějí prý vám to překazit, ale podívají se. Všecko se na vás těší, jak jim zas posvítíte. Jen hodně do živého, kmotře Krákoro! Však vy to umíte měl byste být přece jen knězem!“
„Hm!-Knězem!“ zahučel sedlák Krákora.
„Aspoň by vám to nemohli zapovědět.“
„Dobře, že jsem nebyl a že nejsem.“
Sedlák Krákora měl někdy být páterem. Když mu říkali ještě Jiříku, líbilo se mu to velmi; ale když se stal Jiřím, už nechtěl ano slyšet a nelitoval toho do dneška.
Krákora se zamyslil. Jasné, pronikavé oko jeho utkvělo na zemi, aby se nesetkalo se zrakem souseda Švejdy.
„Skoro máte pravdu. Tolik lidu byste neměl na ,kázání´, ani kdybyste byl arcibiskupem. A tak daleko byste to nepřivedl jaktěživ. – Jářku, kmotře, jdu vám říct tohle: až na vás půjdou, my vás nedáme, učiníme kolem vás kolo a uvidíme, zda-li se kdo odváží to kolo prorazit. Musili by mít celý pluk!“
Krákora pozdvihl hlavu, podíval se na Švejdu, se Švejdy na dceru a pravil: „Jdi, Lenko, zavřít a poklidit! Už se šeří.“
Lenka vstala a šla. Ale tušila, proč ji asi tatíček posílá ven. Dcera Krákorova si však uvykla poslouchat od nejútlejších let bez odmluvy a bez průtahů.
„Slyšíte, strýče!“ začal Krákora.“Mám dceru, vy syna; mám statek, vy statek a bydlíme vedle sebe. Z těch dvou statků by mohl být statek jeden a z těch dvou dětí manželé. Co tomu říkáte?“
Sedlák Švejda si přejel mozolovitou pravicí čelo a promnul si zrak.
„Zítra jim neustoupím. Může být, že tu po Krákorovi co nevidět zůstane dcera sirotek. A vy víte, dobře  jak to je: na statku ženská a k tomu sirotek. – Chcete-li?“
„Malujete si to, kmotře, tuze černě.“
„A kdyby, strýče?“
„Potom půjde Lenka ke mně, budeme ji mít za svou; ale nemyslete na to, kmotře Krákoro! Páni umějí pouštět strašáky.-A nemohl byste toho snad pro zítřek nechat?“
A při tom  mrštil sedlák Švejda bystře nahnědlýma očima po Krákorovi.
„Ale vždyť povídáte, že mě nedají.“
„Nedají, pravda, že ne. Udělají kolem vás kolo, přijdou s okovanými holemi, musil by na ně celý pluk. A potom už to také není k vydržení, celinký týden pro nic za nic se starat a dřít za jiného. – A říkáváte, že v tom písmech není ani muk?“
„Ani muk. Ale zato mají ve svých „lejstrách“ na naše životy pergameny, na těch pergamenech císařské pečeti z Vídně a z Prahy podpisy místodržících. – Ale to všechno dělají jen úředníci, že jsme týráni, že nás sužují celinký čas rok od roku. A těch se bát nebudu, ať se stane cokoliv. Zítra povím lidu všechno hezky srozumitelně. A když nebude lépe, sebereme se, půjdeme jim to na zámek povědět v houfech  a uvidíme. Ale jářku, kdyby se něco stalo, tak tedy, jak mezi námi ujednáno. Ruku na to!“
Krákora se Švejdou si stiskli pravice a první si oddechl volněji. Nyní tomu byl povděčen, že soused zašel k němu do statku.
Lenka té chvíle vešla do světnice.
Sedlák Švejda se zdvihl teprve za hodnou chvíli.
(pokračování příště…)