Větrušák 10/2003 Historie - Povídka V.B.Třebízského

Sedlák Krákora  bude přece zítra kázat ! Tato zpráva se rozletěla jednou v sobotu večer ve vsích na pravém břehu Vltavy: v Husinci, v Klecánkách, ve Větrušicích, v Řeži, v Klecanech, jako palička, když si ji podávají od statku k statku, od chaty k chatě. Bývalo tak vždycky, kdykoliv šla řeč, že sedlák Krákora bude kázat. Tehdáž začínaly být nepokojné časy.Sám Pánbůh ví, kdo naházel zase doutnáky do popela  už dávno vystydlého. Lidem opět nechtělo do hlavy, jak to je, že nejdříve cizí „huba“ a potom teprve vlastní, zvláštně tam, kde stopy vojny, moru a protivenství nevyhladily paměť ne lepší, volnější časy. Sedlák Krákora byl vyhlášený kazatel široko daleko. Pod bílou lebkou měl celou bibli; postily (sbírka kázání) či tištěných kázání nepotřeboval. Kazatelského umění také neslyšel, úsudky si tvořil sám; ale byly pádné, byl, jak říkáme, jako hrom: ozdob nepřijímaly, někdy pálily jako žhavé železo, někdy zase byly studené jako led, až mrazily. Byly skorem nešetrné, ale zato pravdivé. Lidé z jeho „kázání“ chodívali mlčky, s hlavami svěšenými, neříkali „ten to zná“; ale cítili jeho slova hluboko, a to jim vázalo jazyky. Ale druhý den bývaly vždycky ve dvorech plné šatlavy, protože lidé na robotu schválně zaspávali a schválně nešli, až pro ně přišli mušketýři. Sedlák Krákora kázával  nad řekou na vysoké skále. Těm balvanům před Větrušicemi do dneška říká lid „kazatelna“. Páni nechávali Krákoru rok od roku v pokoji. Ještě leckdy ho také šli poslechnout, a když je tak „říz", usmáli se tomu.Ale letos se naň dívali nějak zostra. Na „kázání“ jeho nechodili, a kdo z posluchačů zmeškal v pondělí robotu, bylo sním zle. Už mu to dvakrát zapověděli, třikrát seděl po čtyři téhodny (týdny) ve sklepě; ale Krákora byl tvrdý, tvrdší než jeho „kazatelna“, a v neděli, bylo-li hezky, nekázat bylo mu jako mít zdravé plíce a nedýchat. Když mu řekli, pro to že jsou kněží a v kostelích opravdové kazatelny, usmál se trpce; ale co mu v té chvíli přišlo na jazyk, nevyřkl nikdy. A dnes v sobotu byli u Krákory dva mušketýři, měli s sebou řetězy a lidé ve vsi povídali, na čí ruce a na čí nohy. „Kde máš tatínka ?“ zeptali se dcery.
„Odešel, milí páni !“
„Kam odešel ?“
„Jediné Pánbůh ví, milí páni !“
„Měl štěstí, že odešel.“
„Pomodlím se za to, milí páni !“
„A jestli se vrátí a bude zítra kázat, nedokáže a neřekne „amen“, protože schválně pro něj postavili před zámkem zbrusu novou šibenici. Vyřiď mu to, přijde-li !“
Mušketýři odcházeli s nadávkami.Šli návsí jako páni, rezavé šavle u boků, rezem prožrané halapartny na ramenou, a hejno kluků za nimi a kolem nich.
Dcery Krákorova si přehodila přes hlavu lněný šat a odběhla se podívat, jak vypadá ta šibenice, na níž chtějí zítra tatíčka pověsit.

(Pokračování příště…)

Václav Beneš Třebízský, kněz a historický spisovatel

Podle vsi Třebíze u Slaného*, kde se 27.2.1849 narodil, si zvolil ke svému příjmení Beneš literární přívlastek. Budoucí spisovatel vyrůstal sice v chudé, ale laskavé rodině. Matka ráda zpívala. Jeho děd i otec, vesničtí krejčí, byli písmáci a vynikající vypravěči místních pověstí. Probouzeli v něm již od dětství zájem o historii. Studoval ve Slaném a v Praze. Jako kaplan byl od r. 1875 v Litni u Berouna a v letech 1876 až 1884  v Klecanech**. Tam jeho památku vedle pomníku od J. V. Myslbeka s reliéfní podobiznou od J. Mařatky a pomníku z roku 1898 od L.Šalouna připomíná i pamětní síň na klecanské faře. Občas také navštěvoval faru ve Chvatěrubech, kde je dnes jeho pamětní deska. Příčinou jeho předčasné smrti se stala plicní choroba. Zemřel 20.6.1884 v pouhých 35 letech v Mariánských Lázních.
Jeho spisovatelská dráha trvala jen 13 let, přesto vytvořil úctyhodné dílo. Zachytil české dějiny od počátku křesťanství do roku 1848. První prózu napsal ve 22 letech. Přispíval do Světozoru, Květů, Lumíru, Osvěty, Zlaté Prahy. Jeho povídky a romány z českých dějin obsáhly v pozdějším souborném vydání 16 svazků. Např. román Trnová koruna, Bludaři nebo Bludné duše. Některé se týkají dolního Povltaví, např. Chvatěrubský kvas (z doby Jiřího z Poděbrad). Látkově čerpal  z Palackého dějin, někdy i z místních kronik, ze zápisů ve farních a městských archivech a pamětech. Historická fakta jsou však jen opěrnými body nebo rámcem jeho próz. Daleko blíže než k věcné reprodukci dějinné skutečnosti má k romanticky pojatému vysněnému obrazu a k pověsti stvořené lidovou fantazií.

*Dnes je v Třebízi (7 km od Slaného) Národopisné muzeum, jehož jádro tvoří soubor lidových staveb, které obklopují  typickou středověkou náves s rybníkem, kostelíkem a kapličkou. V letech 1969-1975 zde vznikl skanzen.  K vidění je zde statek se stodolou, konírnou a holubníkem;  kupecký krámek; domek bylinářky; hrázděná lepenicová stodola s doškovou střechou. V rodném domku Václava Beneše Třebízského je dnes jeho památník.

**Klecanskou faru s pamětní síní V.B.Třebízského je možno navštívit  každou sobotu před nebo po mši, která je v zimním čase od 16 hodin, a  po předchozí domluvě s páterem Patou  - tel. 284890209.