Povídka SEDLÁK KRÁKORA z knihy Z těžkých dob
(od V.B.Třebízského z prostředí Větrušic, napsaná r.1876)
(2.část opisu)
Dcera Krákorova si přehodila přes hlavu lněný šat a odběhla se podívat, jak vypadá ta šibenice, na níž chtějí zítra tatíčka pověsit.
Opravdu – mušketýři nelhali, šibenice byla zbrusu nová, vysoká na dva sáhy, a nahoře se ovíjel kolem příčního trámu provaz. Stála naproti zámku a dívala se pánům do oken.
Mladé dívce se zalily oči slzami, nohy se pod ní zachvěly a Lenka se vracela k domovu. Šat na hlavě si zatáhla pevněji, a když překročila práh, seděl už sedlák Krákora za stolem.
„Kdes chodila, dcero má ?“ otázal se starý, bělovlasý muž temně, jako když se chce voda ve Vltavě ledovými krami prodrat, nemůže a nemůže.
„Hledali tě tu mušketýři ze zámku, tatíčku!“
„Kde žes chodila,dcero má ?“
„Budeš-li zítra kázat, nedokážeš prý a ,amen, také nedořekneš. Na vršku před zámkem stojí šibenice, zbrusu nová, na dva sáhy vysoká, a nahoře provaz, který ještě nikomu hrdla nezadrhl.“
„Neslyšíš, Lenko ? – Kde žes chodila ?“
„Byla jsem se, tatíčku, na tu šibenici podívat. Vystavěli ji pro tebe a tím novým provazem prý tobě po prvé hrdlo zadrhnou.“
„Tys hodné dítě – dobré dítě, ty dcero má!“ zahučel sedlák Krákora. „Ale na ten zítřek se musíme posilnit. Slyšíš? – Ty také, Lenko!“
„Budeš přece, otče můj, mluvit k lidem ?“
„Ba právě že budu.“
„Neslyšels, že tě oběsí ?“
„Neoběsí, arciže neoběsí.“
„Přijdou prý z Kostelce vojáci.“
„Půjdou zase nazpátek. – Slyšelas ? Chci se na zítřek posilnit. Podej mi bibli !“
Lenka vzala bibli z police, utřela s ní prach a podala ji otci.
Krákora četl tu kus, tam kus a zdálo se, jako by si cos v hlavě opakoval.
Opět mu připadalo všecko tak známé, tak dopodrobna povědomé, jako by to četl před chvílí. Letos však se do téhle knihy ještě nepodíval a měl už třikrát „kázání“; ale na zítřek se chtěl dobře připravit. Měl před sebou rozevřenou knihu „Přísloví“ a četl tenhle verš už počtvrté: „Lev řvoucí a medvěd hladový jest kníže bezbožné nad lidem chudým.“ Po každé, když četl tenhle verš, zakmitl se mu kolem vyschlých rtů potupný smích, a když to přečetl po čtvrté, ohlédl se po dceři a řekl:“Kdyby mě, Lenko, oběsili ?“
„Musili by oběsit také mne,“ pravila za chvilku dcera jeho pevně, jako by jí z těch úst čišel severní vítr a z těch plavých očí místo ohně vyhlédal led.
Krákorovi opět zaletělo oko na onen verš v knize „Přísloví“ a hlavou mu proletěla náhlá myšlenka jako blesk z večerů lednových.
„Ale vždyť by je ke mně ten lid ani nepustil. Bývají kolem mne sta, letos mají okované hole, v žilách jim probíhá krev prudčeji, do hlavy se jim vrací, dcero má, stará česká čest, do rukou někdejší síla a do srdcí udatenství. Chvála za to Pánubohu ! Však už je tomu hezkých let, co tohle všecko v lidu dřímalo. Dvě pokolení vymřela a teprve o třetím se může mluvit. Tenkrát měli lidé srdce zaječí, krev v žilách jim šla jako voda v potoku za parných dnů, z hlav jim vymizela paměť a na hruď usedla můra.
A v rukou měli chabost, protože trpěli hlad – slyšíš, v selských statcích mívali hlad ! – Nejvíce hladověla jejich duše a nebylo nikoho, kdo by je nasytil. Když chtěli číst knihu, musili v noci. Uzavřeli okenice, knihu vytáhli z úkrytu ve zdi a vždycky, když četl hospodář, musil chvilku posečkat, zdali nikdo pod okny neposlouchá. – Tak, dítě, bývalo.
Sedlák zaslechl na zápraží kroky a utichl.
(pokračování příště…)
Větrušice
