Historická povídka z Větrušic - V. B. Třebízský a jeho povídka o kázání sedláka Krákory

Václav Beneš Třebízský, kněz a historický spisovatel

Podle vsi Třebíze u Slaného*, kde se 27.2.1849 narodil, si zvolil ke svému příjmení Beneš literární přívlastek. Budoucí spisovatel vyrůstal sice v chudé, ale laskavé rodině. Matka ráda zpívala. Jeho děd i otec, vesničtí krejčí, byli písmáci a vynikající vypravěči místních pověstí. Probouzeli v něm již od dětství zájem o historii. Studoval ve Slaném a v Praze. Jako kaplan byl od r. 1875 v Litni u Berouna a v letech 1876 až 1884  v Klecanech**. Tam jeho památku vedle pomníku od J. V. Myslbeka s reliéfní podobiznou od J. Mařatky a pomníku z roku 1898 od L.Šalouna připomíná i pamětní síň na klecanské faře. Občas také navštěvoval faru ve Chvatěrubech, kde je dnes jeho pamětní deska. Příčinou jeho předčasné smrti se stala plicní choroba. Zemřel 20.6.1884 v pouhých 35 letech v Mariánských Lázních.
Jeho spisovatelská dráha trvala jen 13 let, přesto vytvořil úctyhodné dílo. Zachytil české dějiny od počátku křesťanství do roku 1848. První prózu napsal ve 22 letech. Přispíval do Světozoru, Květů, Lumíru, Osvěty, Zlaté Prahy. Jeho povídky a romány z českých dějin obsáhly v pozdějším souborném vydání 16 svazků. Např. román Trnová koruna, Bludaři nebo Bludné duše. Některé se týkají dolního Povltaví, např. Chvatěrubský kvas (z doby Jiřího z Poděbrad). Látkově čerpal  z Palackého dějin, někdy i z místních kronik, ze zápisů ve farních a městských archivech a pamětech. Historická fakta jsou však jen opěrnými body nebo rámcem jeho próz. Daleko blíže než k věcné reprodukci dějinné skutečnosti má k romanticky pojatému vysněnému obrazu a k pověsti stvořené lidovou fantazií. 

*Dnes je v Třebízi (7 km od Slaného) Národopisné muzeum, jehož jádro tvoří soubor lidových staveb, které obklopují  typickou středověkou náves s rybníkem, kostelíkem a kapličkou. V letech 1969-1975 zde vznikl skanzen.  K vidění je zde statek se stodolou, konírnou a holubníkem;  kupecký krámek; domek bylinářky; hrázděná lepenicová stodola s doškovou střechou. V rodném domku Václava Beneše Třebízského je dnes jeho památník.

**Klecanskou faru s pamětní síní V.B.Třebízského je možno navštívit  každou sobotu před nebo po mši, která je v zimním čase od 16 hodin, a  po předchozí domluvě s páterem Patou  - tel. 284890209.

SEDLÁK  KRÁKORA (kniha „Z těžkých dob“)

/povídka z prostředí Větrušic/

Sedlák Krákora  bude přece zítra kázat !
Tato zpráva se rozletěla jednou v sobotu večer ve vsích na pravém břehu Vltavy: v Husinci, v Klecánkách, ve Větrušicích, v Řeži, v Klecanech, jako palička, když si ji podávají od statku k statku, od chaty k chatě.
Bývalo tak vždycky, kdykoliv šla řeč, že sedlák Krákora bude kázat.
Tehdáž začínaly být nepokojné časy.Sám Pánbůh ví, kdo naházel zase doutnáky do popela  už dávno vystydlého. Lidem opět nechtělo do hlavy, jak to je, že nejdříve cizí „huba“ a potom teprve vlastní, zvláštně tam, kde stopy vojny, moru a protivenství nevyhladily paměť ne lepší, volnější časy.
Sedlák Krákora byl vyhlášený kazatel široko daleko.
Pod bílou lebkou měl celou bibli; postily (sbírka kázání) či tištěných kázání nepotřeboval. Kazatelského umění také neslyšel, úsudky si tvořil sám; ale byly pádné, byl, jak říkáme, jako hrom: ozdob nepřijímaly, někdy pálily jako žhavé železo, někdy zase byly studené jako led, až mrazily. Byly skorem nešetrné, ale zato pravdivé.
Lidé z jeho „kázání“ chodívali mlčky, s hlavami svěšenými, neříkali „ten to zná“; ale cítili jeho slova hluboko, a to jim vázalo jazyky. Ale druhý den bývaly vždycky ve dvorech plné šatlavy, protože lidé na robotu schválně zaspávali a schválně nešli, až pro ně přišli mušketýři.
Sedlák Krákora kázával  nad řekou na vysoké skále. Těm balvanům před Větrušicemi do dneška říká lid „kazatelna“.
Páni nechávali Krákoru rok od roku v pokoji. Ještě leckdy ho také šli poslechnout, a když je tak „říz“, usmáli se tomu.
Ale letos se naň dívali nějak zostra. Na „kázání“ jeho nechodili, a kdo z posluchačů zmeškal v pondělí robotu, bylo sním zle. Už mu to dvakrát zapověděli, třikrát seděl po čtyři téhodny (týdny) ve sklepě; ale Krákora byl tvrdý, tvrdší než jeho „kazatelna“, a v neděli, bylo-li hezky, nekázat bylo mu jako mít zdravé plíce a nedýchat.
Když mu řekli, pro to že jsou kněží a v kostelích opravdové kazatelny, usmál se trpce; ale co mu v té chvíli přišlo na jazyk, nevyřkl nikdy.
A dnes v sobotu byli u Krákory dva mušketýři, měli s sebou řetězy a lidé ve vsi povídali, na čí ruce a na čí nohy.
„Kde máš tatínka ?“ zeptali se dcery.
„Odešel, milí páni !“
„Kam odešel ?“
„Jediné Pánbůh ví, milí páni !“
„Měl štěstí, že odešel.“
„Pomodlím se za to, milí páni !“
„A jestli se vrátí a bude zítra kázat, nedokáže a neřekne „amen“, protože schválně pro něj postavili před zámkem zbrusu novou šibenici. Vyřiď mu to, přijde-li !“
Mušketýři odcházeli s nadávkami.Šli návsí jako páni, rezavé šavle u boků, rezem prožrané halapartny na ramenou, a hejno kluků za nimi a kolem nich.
Dcery Krákorova si přehodila přes hlavu lněný šat a odběhla se podívat, jak vypadá ta šibenice, na níž chtějí zítra tatíčka pověsit.
Dcera Krákorova si přehodila přes hlavu lněný šat a odběhla se podívat, jak vypadá ta šibenice, na níž chtějí zítra tatíčka pověsit.
Opravdu – mušketýři nelhali, šibenice byla zbrusu nová, vysoká  na dva sáhy, a nahoře se ovíjel kolem příčního trámu provaz. Stála naproti zámku a dívala se pánům do oken.
Mladé dívce se zalily oči slzami, nohy se pod ní zachvěly a Lenka se vracela k domovu. Šat na hlavě si zatáhla pevněji, a když překročila práh, seděl už sedlák Krákora za stolem.
„Kdes chodila, dcero má ?“ otázal se starý, bělovlasý muž temně, jako když se chce voda ve Vltavě ledovými krami prodrat, nemůže a nemůže.
„Hledali tě tu mušketýři ze zámku, tatíčku!“
„Kde žes chodila,dcero má ?“
„Budeš-li zítra kázat, nedokážeš prý a ,amen, také nedořekneš. Na vršku před zámkem stojí šibenice, zbrusu nová, na dva sáhy vysoká, a nahoře provaz, který ještě nikomu hrdla nezadrhl.“
„Neslyšíš, Lenko ? – Kde žes chodila ?“
„Byla jsem se, tatíčku, na tu šibenici podívat. Vystavěli ji pro tebe a tím novým provazem prý tobě po prvé hrdlo zadrhnou.“
„Tys hodné dítě – dobré  dítě, ty dcero má!“ zahučel sedlák Krákora. „Ale na ten zítřek se musíme posilnit. Slyšíš? – Ty také, Lenko!“
„Budeš přece, otče můj, mluvit k lidem ?“
„Ba právě že budu.“
„Neslyšels, že tě oběsí ?“
„Neoběsí, arciže neoběsí.“
„Přijdou prý z Kostelce vojáci.“
„Půjdou zase nazpátek. – Slyšelas ? Chci se na zítřek posilnit. Podej mi bibli !“
Lenka vzala bibli z police, utřela s ní prach a podala ji otci.
Krákora četl tu kus, tam kus a zdálo se, jako by si cos v hlavě opakoval.
Opět mu připadalo všecko tak známé, tak dopodrobna povědomé, jako by to četl před chvílí. Letos však se do téhle knihy ještě nepodíval a měl už třikrát „kázání“; ale na zítřek se chtěl dobře připravit. Měl před sebou rozevřenou knihu „Přísloví“ a četl tenhle verš už počtvrté: „Lev řvoucí a medvěd hladový jest kníže bezbožné nad lidem chudým.“ Po každé, když četl tenhle verš, zakmitl se mu kolem vyschlých rtů potupný smích, a když to přečetl po čtvrté, ohlédl se po dceři a řekl:“Kdyby mě, Lenko, oběsili ?“
„Musili by oběsit také mne,“ pravila za chvilku dcera jeho pevně, jako by jí z těch úst čišel severní vítr a z těch plavých očí místo ohně vyhlédal led.
Krákorovi opět zaletělo oko na onen verš v knize „Přísloví“ a hlavou mu proletěla náhlá myšlenka jako blesk z večerů lednových.
„Ale vždyť by je ke mně ten lid ani nepustil. Bývají kolem mne sta, letos mají okované hole, v žilách jim probíhá krev prudčeji, do hlavy se jim vrací, dcero má, stará česká čest, do rukou někdejší síla a do srdcí udatenství. Chvála za to Pánubohu ! Však už je tomu hezkých let, co tohle všecko v lidu dřímalo. Dvě pokolení vymřela a teprve o třetím se může mluvit. Tenkrát měli lidé srdce zaječí, krev v žilách jim šla jako voda v potoku za parných dnů, z hlav jim vymizela paměť a na hruď usedla můra.
A v rukou měli chabost, protože trpěli hlad – slyšíš, v selských statcích mívali hlad ! – Nejvíce hladověla jejich duše a nebylo nikoho, kdo by je nasytil. Když chtěli číst knihu, musili v noci. Uzavřeli okenice, knihu vytáhli z úkrytu ve zdi a vždycky, když četl hospodář, musil chvilku posečkat, zdali nikdo pod okny neposlouchá. – Tak, dítě, bývalo. 
Sedlák zaslechl na zápraží kroky a utichl.
„Dobrý večer, kmotře Krákoro!-Požehnej Pánbůh! Jako by vás tu ani nebylo,“ zahovořil jedním otevřením úst soused Švejda a usedl na lavici u okna bez pobídky.
Krákora poděkoval a přivítal hosta; ale návštěva jeho mu hrubě milá nebyla.
„Budete mít na ,kázání´ hezky. Nad Klecany jsou červánky jako krev.!
„Hezky, hezky, sousede Švejdo!“
„Chtějí prý vám to překazit, ale podívají se. Všecko se na vás těší, jak jim zas posvítíte. Jen hodně do živého, kmotře Krákoro! Však vy to umíte měl byste být přece jen knězem!“
„Hm!-Knězem!“ zahučel sedlák Krákora.
„Aspoň by vám to nemohli zapovědět.“
„Dobře, že jsem nebyl a že nejsem.“
Sedlák Krákora měl někdy být páterem. Když mu říkali ještě Jiříku, líbilo se mu to velmi; ale když se stal Jiřím, už nechtěl ano slyšet a nelitoval toho do dneška.
Krákora se zamyslil. Jasné, pronikavé oko jeho utkvělo na zemi, aby se nesetkalo se zrakem souseda Švejdy.
„Skoro máte pravdu. Tolik lidu byste neměl na ,kázání´, ani kdybyste byl arcibiskupem. A tak daleko byste to nepřivedl jaktěživ. – Jářku, kmotře, jdu vám říct tohle: až na vás půjdou, my vás nedáme, učiníme kolem vás kolo a uvidíme, zda-li se kdo odváží to kolo prorazit. Musili by mít celý pluk!“
Krákora pozdvihl hlavu, podíval se na Švejdu, se Švejdy na dceru a pravil: „Jdi, Lenko, zavřít a poklidit! Už se šeří.“
Lenka vstala a šla. Ale tušila, proč ji asi tatíček posílá ven. Dcera Krákorova si však uvykla poslouchat od nejútlejších let bez odmluvy a bez průtahů.
„Slyšíte, strýče!“ začal Krákora.“Mám dceru, vy syna; mám statek, vy statek a bydlíme vedle sebe. Z těch dvou statků by mohl být statek jeden a z těch dvou dětí manželé. Co tomu říkáte?“
Sedlák Švejda si přejel mozolovitou pravicí čelo a promnul si zrak.
„Zítra jim neustoupím. Může být, že tu po Krákorovi co nevidět zůstane dcera sirotek. A vy víte, dobře  jak to je: na statku ženská a k tomu sirotek. – Chcete-li?“
„Malujete si to, kmotře, tuze černě.“
„A kdyby, strýče?“
Potom půjde Lenka ke mně, budeme ji mít za svou; ale nemyslete na to, kmotře Krákoro! Páni umějí pouštět strašáky.-A nemohl byste toho snad pro zítřek nechat?“
A při tom  mrštil sedlák Švejda bystře nahnědlýma očima po Krákorovi.
„Ale vždyť povídáte, že mě nedají.“
„Nedají, pravda, že ne. Udělají kolem vás kolo, přijdou s okovanými holemi, musil by na ně celý pluk. A potom už to také není k vydržení, celinký týden pro nic za nic se starat a dřít za jiného. – A říkáváte, že v tom písmech není ani muk?“
„Ani muk. Ale zato mají ve svých „lejstrách“ na naše životy pergameny, na těch pergamenech císařské pečeti z Vídně a z Prahy podpisy místodržících. – Ale to všechno dělají jen úředníci, že jsme týráni, že nás sužují celinký čas rok od roku. A těch se bát nebudu, ať se stane cokoliv. Zítra povím lidu všechno hezky srozumitelně. A když nebude lépe, sebereme se, půjdeme jim to na zámek povědět v houfech  a uvidíme. Ale jářku, kdyby se něco stalo, tak tedy, jak mezi námi ujednáno. Ruku na to!“
Krákora se Švejdou si stiskli pravice a první si oddechl volněji. Nyní tomu byl povděčen, že soused zašel k němu do statku.
Lenka té chvíle vešla do světnice.
Sedlák Švejda se zdvihl teprve za hodnou chvíli.
A když byl Krákora s dcerou sám, tu mu připadalo, že přece snad nedělá dobře, že dává svůj život všanc, své dítě v sirobu,a to proto, že se lidem jeho „kázání“ líbí, že z daleka přicházejí nad Vltavu.
Vždyť však slávy nehledal; za to, že se to lidem líbí, nemohl; ale to chtěl, aby ti tvrdí páni, měli s lidem milosrdenství a nesužovali ho jako zvěř, jako němou tvář, a potom také, aby do těch lidí vtěsnal trochu lidského sebevědomí, trochu té pýchy, že duše pánů a duše lidu jsou stejné duše…
„Prchni, tatíčku, anebo zítra nevycházej!“ ozvala se náhle Lenka, přišla  až ke stolu a sepjala prosebně ruce.
„A co jsem udělal, že chceš, abych uprchl anebo na zítřek se uzavřel?“
„Nic si, tatíčku, neudělal; ale chceš „kázat“ a za to „kázání“ je tvá hlava příliš drahá.“
„Dítě, řekli by hned ještě zítra, že se pánů bojím, že mě snad uplatili. A páni by si z tvého otce ztropili smích, že Krákora dokrákoral. Panský posměch a šibenice platí u mne stejně.“
Sedlák „kazatel“ svěsil hlavu, vložil si ji do obou rukou a – činil v duchu pořádek se světem.
Nad Větrušicemi se spouštěla tmavá noc a s tou  nocí počátek zlého, těžkého dne.
Na okolních dvorech tábořili už vojáci z Brandýsa a z Kostelce.
Páni dali vyvalit na nádvoří sudy piva a vojáci si z těch sudů kupovali na zítřek „kuráž“ zadarmo. Byla to pro ně pravá pochoutka, protože právě tenkrát dal Turek na několik let pokoj. A vytáhnout do vsí na lid, schytat zbojníky a „oprubovat“ na nich muškety byla pravá hračka.
V neděli se scházeli lidé od samého poledne na skály za Větrušice v celých zástupech. Nikdo, kdo nemusil zůstat doma, nezůstal.
Nebe bylo dnes zatažené. Z Vltavy, zdálo se, že vystupují mlhy a že se rozestírají po skalách, jako by chtěly ty davy lidu brát v ochranu.
A když pak bylo k třetí hodině, roznesl se náhle skalami temný hlas, lidem uvázla slova na rtech a zraky všech se upřely na muže v selské kytli, s hlavou nepokrytou, postavy nevysoké, ale složité, který zaujal nejvyšší místo na zhnědlých skaliskách, odkud začíná příkrý sráz přímo do řeky. Byl to sedlák Krákora.
Lid utvořil kolem něho opravdu řetěz a ti, již mu byli nejblíže, podali si sním ruku.
Sedlák Krákora se po svém zvyku nejdříve trpce pousmál a dal se do „kázání“. Lidé tajili v prsou dech a chvěli se po celém těle. Byli by ho tak vydrželi poslouchat do večera, celou noc a celinký zítřek.
I Vltava, zdálo se, že ustala dole v šumotu, že zastavila na okamžik své proudy a že vlny její poslouchaly utajeně divné, nezvyklé selské „kázání“.
A když po třetí hřímavým hlasem dokazoval pravdu slov písma svatého: „Lev řvoucí---,“ vpadlo náhle za zády davů do řeči Krákorovy zarachocení bubnů. Lidé ztajili ještě více v prsou dech, seřadili se kolem Krákory v hustší řetěz a sedlák „kazatel“ mluvil, jako když nad Ouněticemi hřímá.
Bubny zarachotily poznovu; ale Krákoru stěží přehlušily a v poslednějších řadách lidu se rozlehly výkřiky zděšení, protože vojáci postupovali vpřed s nasazenými mušketami.
„Ve jménu Jeho Milosti císaře a krále poroučím ticho!“ ozval se za vojskem sípavý hlas pana justiciára* “ , jako syčení zmije. Ale v proudění lidu zanikl a Krákora mluvil dále prudčeji a prudčeji. Zástupy ustupovaly před mušketami až na samý pokraj skal.
„Ve jménu Jeho Milosti císaře a krále!“ znovu zaržál pronikavý hlas.
„Tatíčku můj ! – Tatíčku můj!“ rozlehlo se náhle skalami úpěnlivé volání Lenčino.
Vojsko postupovalo pevným krokem vpřed a sedláci se, kde mohli a kam mohli, uhýbali. Již netvořili  kolem Krákory kolo a vojáci mohli přímo na něho.
„Ten je to! Tenhle, páni vojáci!“ zvolal mezi posluchači jidášský hlas.
Krákora se ohlédl po bídníkovi a oko jeho zasvítilo strašlivě.
„Spíše tyhle skály by mi porozuměly a spíše tahle voda dole by mě pochopila!“ zahřměl. „Jste všichni lid se ctí zahrabanou, s pamětí vyhaslou, se srdcem ovčím a já pošetilec jsem vám věřil!- Na takový lid patří rány, aby se probudil alespoň v umírání a poznal, že mohl žít, ale že nechtěl žít.“
Vojáci na chvilinku stanuli.-Zdálo se, že se nemohou odvážit na toho muže s šedivým vlasem a bílým vousem.
Stál tu proti nim bezbranný; ani hůl neměl v ruce a v ústech toliko slova. Zástupy dlely kolem za hrobového mlčení.-Sedláci se rozestupovali dál a dále, aby vojsko o ně nevadilo, a ve všech těch stech nebylo člověka, který by se postavil věrně Krákorovi po boku.  
Poslouchali ho ovšem rádi, protože jim mluvil ze srdce a do srdce, a dávali mu ve všem za pravdu, protože hořkost té pravdy cítili, i když jim dřímota sklížila oči, ale pravdu a hlasatele jejího hájit nedovedli.
Mlhy byly hustší a hustší a usazovaly se na skalách jako báječné zjevy.
„Ve jménu císaře – ve jménu milostivé vrchnosti chopte se buřiče!“ poroučel pan justiciár.
Sedlák Krákora ustupoval krok za krokem, až přešel vrcholek balvanů.
Skála přecházela v příkřejší svah; drtila se mu pod nohama a kameny se řítila do vod s třeskným rachotem.
Krákora měl zraky upřené zpola do šedých mlh a zpola na vojáky, kteří jaksi ostýchavě následovali za ním a báli se skorem vložit na něho ruku.
„Rychle!-Sice vám ještě upláchne!“ zavelel znovu zámecký úředník.
Vojáci se rozestoupili ve dva šiky a několik mušketýrů pokročilo vpřed.
„Kazatel“ pořád ustupoval; zástupům se tajil opět v prsou dech a tváře všech tkvěly na Krákorovi s němým ustrnutím.
„Tatíčku!-Tatíčku!- Zůstanu tu sirotek – samojediná!“ znovu zasténal po skalách úpěnlivý hlas a níže na skále se objevila mladá dívka. Chtěla asi s vyčnívajícího skaliska doskočit vrcholku „kazatelny“; ale klesla nazpět s čelem zakrváceným.
Zástupy se rozletěl nepokojný šum, jako když zaduje do vltavských vln vítr. Vojáci nasadili znovu muškety a opět bylo mezi lidem ticho, jako by to byly samé postavy ze skály a bez srdcí.
Sedlák Krákora se podíval bystře do mlhovitých oblak nad sebou, jako by se chtěl přesvědčit, jak je asi daleko do těch věčných říší, oči, zdálo se, že mu na okamžik zavlhly a rty jeho cos zašeptaly. Ještě jeden krok učinil nazpět, lidé se chvěli hrůzou a sedlák Krákora klesal dolů do Vltavy s rukama sepjatýma a se zrakem upřeným v tu stranu, kde leželo jeho dítě jakoby bez ducha a bez života.
A vy, čeládko buřičská, domů, do svých děr! Kdo zítra zaspí, celý den prosedí v šatlavě v kozelci!“zasípal pan justiciár.
A sedláci šli na slovo, bez odmluvy; jeden druhému se nepodíval do očí a jeden na druhého nepromluvil, protože se jeden před druhým styděl, a když přišli domů, pomodlil se každý za sedláka Krákoru Otčenáš. A kdyby tak k nim přišel dráb a ptal se, za koho že se modlí ten Otčenáš, na spasení nesmrtelné duše své by se zaklínali, že to není za „kazatele“.
Vojáci se srazili v šik, táhli za rachotu bubnů do zámku, kde jim dali vyvalit ještě několik sudů piva za to, že zase postrašili lid na několik let.
Pan justiciár dal Krákoru hledat ve Vltavě, Byli až u Kralup s loďkami, a přece nic nenalezli. Pan justiciár skřípal zuby, že na novou šibenici nemohli prvního pověsit sedláka „kazatele“, třeba už mrtvého.
O mladou dívku v mrákotách na skále se nikdo nestaral. – Teprve večer přišla Švejdova žena s mužem, odnesli ji do statku a uložili do komůrky. Strýc Švejda nebožtíku kmotrovi slib dodržel, zvláště proto, že statek po Krákorovi nebyl k zahození a že všecka jejich pole ležela podle sebe, jako by patřila k sobě odedávna.
----
Uplynulo pět let, pořád těžších a trpčích, z nichž každé bylo ranou egyptskou.Český lid se pod těmi metlami ohýbal až k zemi a – trpěl. Šibenic bylo nastavěno na každém vršku, před každým zámkem.
Na „kazatelnu“ nad Vltavou  se neodvážil už nikdo nikdy. Chodívala jsem toliko mladá žena a od nějakého času vodívala za ruku klučíka. Co mohl hošík běhat, bývali tu každou neděli od prvního jara do zimy.
Klučík sbírával po stráni slzičky, uvíjel je v kytici a kytici hodil vždycky dolů do hlubin – dědečkovi do hrobu.
„A proč pak pochovali dědečka do vody ?“ zeptal se kdysi matky, když zase hodil se skály do vod slzičky.
„Protože když je ticho a voda čistá, vidívá dědeček nahoru a z hrobu by nemohl.“
„A dnes také vidí ?!
„Také, miláčku.“
Matka přivinula hošíka k sobě blíže, na bílém čele se jí zarděl do tmavočervena jakýsi pruh – bezpochyby že památka po pádu, hošík sepjal ruce a modlil se za dědečka, protože byla řeka tichounká, přitom průhledná jako sklo a dědeček mohl vidět nahoru.
„A až  ty umřeš, pochováme tě také do řeky, abys na nás viděla jako dědeček.“ Řekl hošík, když se domodlil, a přitulil se v dětinské prostodušnosti k matce ještě těsněji.
Byla to dcera Krákorova a klučík vnuk Krákorův a strýce Švejdy.
„Kazatelna“ se dosud černá za Větrušicemi nad Vltavou; Vltava však už dávno zanesla svými proudy památku na sedláka „kazatele“ a větry, jež značně ometly vrcholky zdejších skal, zavály lidem z paměti i někdejší zlé doby.
Před nedávnem jsem stál také na „kazatelně“. Zdálo se mi, že slyším na okolních skalách hřímat Krákoru lidem a pánům do duší a kolem hlavy že mi zněla slova:“Lev řvoucí a medvěd hladový…“ Dole proudila Vltava ostřeji a ostřeji a vlny její s nádechem ruměncovým se rozplývaly v širokých polokruzích jako by se chystaly k svůdnému křepotu. Pod nohou se mi náhle vylomil kus skály a skutálel se v strašlivém rachotu dolů do řeky, jako by šel Krákoru vyburcovat ze sna a povědět mu, že si přece někdo na něho vzpomněl, že ho vytáhl z hlubin zapomenutí a že se den ode dne, rok od roku drobí a rozpadává ta jeho „kazatelna“.
Napsáno r.1876

*justiciár – vrchnostenský úřadník s mocí soudce