(červen 2005)

Pravěké a raně středověké osídlení obce 

 

Úrodná a teplá oblast severozápadního okolí Prahy člověka přitahovala odedávna. O jeho přítomnosti víme díky nálezů v blízké cihelně v Libčicích nad Vltavou -  Letkách. Nalezené stopy ohniště a kamenných nástrojů jsou datovány do starší doby kamenné (do doby před 250 000 lety). Na katastru obce však máme pozůstatky po přítomnosti pravěkého člověka až z doby o mnoho pozdější.

 

Ačkoliv většinu katastru pokrývá kvalitní černozem, žádné památky, které bychom mohli spojit s prvními zemědělci mladší doby kamenné (neolitu) tyto půdy vyhledávající, neznáme.

Až v její nejmladší fázi (před 4000 let) se objevují první obyvatelé míst budoucí obce. Kolem roku 1921 prof. Albín Stocký z univerzitního Archeologického ústavu vedl malý výzkum na tehdejším poli p. starosty. Odkryl dvě malé jámy, dnes řazené do období lengyelské kultury, které poskytly několik desítek keramických zlomků, mazanici (omaz stěn domu), kostěné a kamenné nástroje (předměty jsou uloženy v Národním muzeu v Praze). Odhalil zde tedy sídliště, které pravděpodobně o několik desítek let později (v šedesátých letech) lokalizoval i amatérský archeolog O. Tomek ml., který při povrchovém sběru nalezl taktéž zlomky keramiky a křemencové úštěpy (uloženo ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy).

Bohužel po celé další období našich dějin, nazývané pozdní dobou kamennou a trvající téměř 2000 let, však archeologické prameny znovu mlčí. 

 

Na počátku doby bronzové se v Čechách rozvinula únětická kultura, pojmenovaná podle nálezu učiněného v nedalekých Úněticích. Když byla v roce 1957 kopána jáma pro betonové základy konstrukce vyvážecího zařízení nového kravína (parcela č. 41, viz. obr.XXX), objevil se na dně jámy kostrový hrob. Ze správy pracovníka Archeologického ústavu ČSAV Z. Fiedlera vyplývá, že dle charakteristické skrčení, orientace hrobu a ojedinělého zlomku keramiky lze nález datovat právě do starší doby bronzové. Existence pohřebiště již ale nebyla dalšími nálezy potvrzena.

 

Z období střední doby bronzové, kdy území Čech obsadil lid středodunajské mohylové kultury, se nachází na březích Vltavy zejména specifické mohylníky. Na jeden z nich lze dohlédnout přes řeku do Chýnovského háje. Z Větrušic doklady osídlení z této doby zatím neznáme, i když ve sbírkách Národního muzea figurují dva předměty, jejichž příslušnost k porušenému mohylovému hrobu nemůžeme vyloučit. Jedná se o krátkou část jehlice s pečetítkovou hlavicí a delší tyčinku obdélníkovitého průřezu. Bohužel oba předměty jsou bez bližších informací a není jasné, jak  a za jakých okolností se do muzea dostaly.

 

Následná mladší doba bronzová je známa díky velmi hustému osídlení knovízskou kulturou, která vešla do povědomí veřejnosti díky častým nálezům lidských kosterních pozůstatků v sídlištních jamách, často se stopami řezání a pod.  I na Větrušickém katastru, na již zmiňovaném poli p. starosty se rozkládalo knovízské sídliště. Při své návštěvě na konci 20. let vykopal A. Stocký „velkou jámu s knovízskou keramikou“ a poznamenal, že „knovízských jam jest v okolí mnoho“. Přes dvě desítky keramických zlomků z objektu bylo uloženo do sbírek Národního muzea v Praze.

 

Při stavebních pracích spojených objektem nového kravína došlo k odhalení dalších archeologických situací. Z. Fiedler byl přítomen porušení objektů při stavbě trativodu a žumpy. Jednalo se o dvě sídlištní jámy s obsahem zvířecích kostí a keramiky, která nálezy datovala do bylanské kultury starší doby železné (obr. XXX). Tyto nálezy doplňuje o deset let později opět Oldřich Tomek ml. svým povrchovým sběrem, o kterém se tak můžeme domnívat, že probíhal právě v blízkosti areálu JZD.

 

Díky nesčetným jícnům cihelen a pískoven se objevují a bohužel i často ničí četné archeologické památky. V případě větrušické pískovny (parc.č. 344/5) tomu nebylo jinak. Při sondáži zde v roce 1940 R. Šanovec z Archeologického ústavu v Praze zachránil žárový hrob z doby římské. Archeologové tak označují období čtyř staletí počínaje zhruba zlomem letopočtu, kdy na našem území nacházel germánský kmen Markomanů,. Mimo lidských  kostí se v keramické urně nacházely 2 železné hroty kopí, nožík, zl.spony, (zl.) udidla a zl.přilby (?). Dle informací autora nálezu se nacházelo v blízkosti oválné spáleniště. Byl to první zaznamenaný nález hrobu z nekropole, rozkládající se na okraji obce. Již v roce 1942 byl totiž učiněn další nález při sázení stromků za domem čp.105 (ppč.717/1). Pravděpodobně při výkopu jámy pro strom byla vykopána další urna se spálenými lidskými ostatky, bezpochyby náležící k témuž pohřebišti. Dle nálezů - R Šanovec nyní zmiňuje urnu se spálenými lidskými kostmi, kováním štítu, přezkou, nýty, 2 jehlicemi, závěskem, nožem a pravděpodobně štítové kování – můžeme předpokládat další pohřeb muže – bojovníka. V souvislosti s těmito nálezy se přímo nabízí myšlenka spojit s pohřebištěm i nejstarší známý archeologický nález z Větrušic z roku 1868, kdy byla na zahradě zlatníka J. Nováka vykopána jáma, snad hroby, s železnými artefakty, které však poté, co je nálezce prodal kováři, nenávratně zmizely.

 

Zpráva se zmiňuje i o třech bronzových kroužcích, nalezených v popelu, které daroval Dr. Peter do Národního muzea. Pravděpodobná příslušnost předmětů k žárovým hrobům doby římské byla při kontrole doprovodných záznamů u sbírkových předmětů (Oddělení prehistorie Národního muzea) pocházejících z Větrušic se vší pravděpodobností vyvrácena. Bronzové kroužky dle literatury nebyly dále evidovány, nicméně ve sbírkách figurují tři záušnice (dvě stříbrné a jedna bronzová postříbřená), které muzeum získalo od p. Nováka. Je téměř jisté, že se jedná o ony bronzové kroužky, které před vyčištěním a konzervací mohli být považovány za bronzové. Takové ozdoby hlavy jsou typické pro kostrové pohřby raného středověku. Můžeme se tedy domnívat, že na katastru obce se nacházel minimálně jeden hrob našich slovanských předků. Tuto teorii podporuje i nepravidelný kámen z jemnozrnného pískovce s popisem „hrob 3/76“, nalézající se ve sbírkách Středočeského muzea v Roztokách u Prahy. Můžeme se domnívat, že se jedná předmět z dalšího porušeného raně středověkého hrobu.

 

(září 2005)

Pravěké a raně středověké osídlení obce Větrušice

aneb co se již do knihy o historii obce nedostalo

 

Jak už to tak v životě chodí, v okamžiku, kdy byla odevzdána kniha o Větrušicích do tisku,  se objevily informace, které zpřesňují výčet archeologických nálezů z katastru obce. Přesněji – objevil se ve Středočeském muzeu p. Oldřich Tomek, který byl strůjcem prakticky všech nálezů, uložených v muzeu. Díky jeho informacím tak můžeme rozšířit a zpřesnit kapitolu o nejstarším osídlení:

 

Jak už víme, první archeologické nálezy z katastru jsou datovány do nejmladší fáze neolitu – mladší doby kamenné (před 4000 let). Připomeňme si, že kolem roku 1921 prof. Albín Stocký z univerzitního Archeologického ústavu vedl malý výzkum na tehdejším poli p. starosty proti Libčicím. Odkryl dvě malé jámy, dnes řazené do období lengyelské kultury, které poskytly několik desítek keramických zlomků, mazanici (omaz stěn domu), kostěné a kamenné nástroje. Všechen materiál záhy předal do Národního muzea v Praze. Odhalil zde tedy sídliště, které o několik desítek let později (v šedesátých letech) lokalizoval i amatérský archeolog O. Tomek (ml.). Při povrchovém sběru nalezl taktéž zlomky keramiky a křemencové úštěpy. Tyto nálezy jsou součástí archeologické sbírky Středočeského muzea v Roztokách u Prahy. Díky jeho akci se tak podařilo lokalizovat místo sídliště do nejsevernější části katastru obce, na ostroh ohraničený prudkými srázy skalnatého břehu Vltavy a Máslovického potoka.

 

Na tomtéž místě se o několik tisíciletí později nacházelo také knovízské sídliště. Při jedné ze svých návštěv A. Stocký vykopal mezi jinými i „velkou jámu s knovízskou keramikou“ a poznamenal, že „knovízských jam jest v okolí mnoho“. Přes dvě desítky keramických zlomků z objektu bylo uloženo do sbírek Národního muzea v Praze.

 

Víme již také, že při stavebních pracích spojených s budováním nového kravína došlo odhalení dalšího pravěkého sídliště, tentokráte kultury bylanské starší doby železné.

Při jedné ze svých návštěv Oldřich Tomek doplnil mapu takto starého osídlení katastru o nálezy z míst, nacházejících se tentokráte v téměř nejjižnějšího výběžku katastru nad silnicí z Řeže do Klecan. Ve sbírkách muzea jsou pod jménem Větrušice evidovány tedy i keramické zlomky z tohoto období.

 

Tímto malým doplňkem lze uzavřít současný stav poznání o nejstarší historii obce Větrušice.

 

Petr Nový, Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy